O životě a stárnutí tanečníka, vyjadřování tělem a hledání inspirace i vývoji umění s mezinárodně uznávaným choreografem a tanečníkem, který všechny překvapil.
Antonín Parma
„Všichni stojíme někomu na ramenou“, říká umělec, který začal s tancem daleko později než jeho vrstevníci, přesto zažívá mimořádný úspěch doma i v zahraničí.
Životních maturit má za sebou Petr docela dost. Poznal jsem ho během tréninku moderního tance na konci osmdesátých let jako očividný talent a jednoho z mála tanečníků, se kterým se dalo mluvit prakticky o všem. Byl zkrátka odlišný. Vystudoval nonverbální umění u Ctibora Turby, záhy se ale stal hvězdou Šmokova Pražského komorního baletu. Až při námluvách s tzv. velkým baletem se na něj řada lidí z branže koukala někdy až skrze prsty.
„Nevadilo mi tak moc dřít a dohánět ostatní, protože jsem se do toho skutečně zamiloval“, vysvětluje základ svojí cesty do pozice sólisty, choreografa a posléze i šéfa Baletu Národního divadla v Praze. Dnes informace ve svém těle předává doma i v zahraničí mladším jako tvůrce, který má z čeho čerpat, nicméně se jimi také nechává překvapit.
- Za co vděčí svému nebaletnímu dětství?
- Jak velká dřina byla dohánět vrstevníky?
- Co je na dráze špičkového tanečníka tak nefér?
- Kde dnes hledá inspirace v celém tvůrčím spektru?
- Kam se podle něj vyvíjí umění?
Poslechněte si rozhovor Tomáše Pouchy s umělcem, který rád bourá jednotlivé umělecké obory a skládá je do sebe.
Podcast najdete na vašich oblíbených podcastových platformách:
Autoři: Tomáš Poucha, David Seibert a Antonín Parma
Foto zdroj Magnoli
