Mirek Čepický
V roce 1960 se na olympiádě v Římě na start maratonu postavil neobutý etiopský voják a atlet Abebe Bikila. Rozhodně ho nikdo nepovažoval za favorita. Jeho nahá chodidla ho však do cíle běžecké královské disciplíny dovedla jako prvního. A nejenže s časem mírně přes dvě a čtvrt hodiny zvítězil, dokonce tím tehdy vytvořil nový světový rekord. Dnes už můžeme jen spekulovat, jestli by se mu to samé podařilo v nejlepších závodních botách. Vzhledem k tomu, že byl zvyklý běhat bosý, asi těžko.
I dnes můžeme potkat řadu bosonohých běžců. Třeba Tomáš Zahálka, který ještě ke všemu běhá v kiltu, stejnou desetikilometrovou trať urazí téměř o tři minuty rychleji bez bot než v nich. Až někdy uvidíte nějakého podobného nadšence do přirozeného běhání, rozhodně ho nepodceňujte. Mají totiž za sebou často drsný trénink.
„Minulou zimu, když jsem byl v největší formě, jsem uběhl dva kilometry po zasněžené, vyplužené a štěrkem vysypané silničce. Bez bot běhám jak městské maratony, tak i kratší úseky v mrazech. Zvířata si také neřeknou, že už venku moc prší, fouká nebo sněží a že raději zůstanou u televize. Já televizi nemám, takže běhám bos i ve sněhu,“ říká mi vytrvalec René Kujan, který s bosým běháním experimentuje třetím rokem a vnímá ho jako přirozený návrat do raného dětství. René běhá i v botách, v nich má za sebou mnohem víc kilometrů, například 30 maratonů za 30 dní, při nichž obkroužil Island.
Tomáš Zahálka boty naopak nazouvá jen zcela výjimečně. K běhání se dostal od bosé turistiky. Běžně tak chodil desítky kilometrů v přírodě. „V botách mě bolelo kdeco, tak jsem asi před pěti lety prostě začal chodit bosky. Pak mě v září 2013 hecli kamarádi v hospodě, ať běžím Běchovice. Desítku prý uběhne každý. Po tom, co jsem ten závod zaběhl pod hodinu, už jsem u toho zůstal. Jsem rád, že jsem se díky bosoběhu stal z neběžce běžcem,“ směje se Tomáš. Za poslední rok a půl bez bot naběhal téměř dva a půl tisíce kilometrů a nachodil ještě mnohem víc. Když jede z Pardubic, kde bydlí, na závod kamkoli po republice, cestuje bosý už z domova.
Jeho zatím největší výkon byl horský Jesenický maraton, kde je na trase hodně kamenů a úseky se štěrkem. Aby se vešel do časového limitu šest a půl hodiny, nazul na třetinu sandály se čtyřmilimetrovou podrážkou. Letos se chystá na 66 kilometrů dlouhý závod v Jizerských horách. Tenoučké sandály bere pro jistotu s sebou, ale jen jako zálohu na nejdrsnější části trasy, kde ostatní běhají ve speciálních botách prošpikovaných technologiemi pro co nejsnazší zdolávání náročného terénu.
Fanoušci bosého běhání se shodují, že jim připadá svobodnější. „Kecky omezují, utiskují. Boty coby ochranu chodidla ale úplně nezatracuj. Kolikrát, když jdu v Praze po ulici do práce a kličkuji mezi psími exkrementy všeho druhu a skupenství, mezi plivanci a tu a tam odhozenou pomůckou nezodpovědného narkomana, říkám si, že tudy bych bosý asi ani běžet nechtěl,“ dodává René. Bosé běhání má podle něj ale i další výhody: „Značně mi díky tomu zesílily svaly a vazy chodidel, takže teď mi už tolik neubližuje ani běh či chůze v botách. Dřív jsem měl z bot samý puchýř. I klenba se vzedmula, vydržím zkrátka běhat déle bez únavy chodidel.“
Oba dva přitom zažili i několik zranění, šlápli si například na drobné střepy. To však ani jednoho od bosého běhání neodradilo. Spojuje je ještě jedna věc – oba za každý naběhaný kilometr věnují peníze na podporu Sportovního klubu vozíčkářů. Začal s tím René, který si kdysi vážně zranil páteř po těžké autonehodě, při níž seděl na místě spolujezdce. Společně s vozíčkáři se v rehabilitačním ústavu v Kladrubech léčil a dostal se postupně díky poctivému cvičení do takové formy, že běhá velmi náročné a dlouhé tratě doma i v cizině, bosý i obutý.
Stejně jako je dobré se k maratonům a jiným dlouhým běhům dopracovat postupně, mělo by se pozvolna začít i s bosým běháním, pokud někoho láká. „Nejlepší je nejdřív zkusit bosou chůzi a pak běh na nějakém příjemném povrchu. A pomalu zvyšovat vzdálenost. Boty si klidně pro jistotu vezměte s sebou. Vyrazit z odpružených bot rovnou bosky na závod bez přípravy není rozumné,“ říká Tomáš Zahálka.
René Kujan doporučuje alespoň třikrát týdně na pět minut zout boty a projít se někde po trávě, v lese nebo mezi listím a postupně přidávat čas a náročnost terénu. „Dobrá je také bedna s kamínky. Dáte si ji do koupelny a každý den v ní dvakrát podupete při čištění zubů. Poslouchejte své tělo, to je hlavní. Když řekne, že chce ještě, dejte mu víc. Klouby, šlachy, úpony nepředěláte, neposílíte za víkend. Po pár měsících zkuste popoběhnout a opět se řiďte řečí svého těla a rozumem,“ radí René.
Původní znění naleznete v Pravém domácím časopise 2020
https://www.pravydomaci.cz/beh-naboso-chodidlo-misto-podrazky/
Zatínáte zuby? Tuhne vám krk? Bolí vás břicho bez zjevné příčiny? Možná na vás nemluví šéf, ale váš vlastní stres. Naučte se číst jeho jemné signály dřív, než z nich bude hlasitý křik.
Cítíte, že se už nemůžete tak dobře učit, jako dříve? Tak to pravděpodobně podléháte klamu… S věkem se schopnost učit se snižuje jen mírně.
Možná už vám není dvacet a je vám toho hodně jasného, ale zkoušeli jste si někdy udělat pravidla, jak si zlepšit den? Co pomáhá nejvíce a co máte a nemáte? Posbírali jsme za vás pár nejsilnějších pravidel a doporučení!
Když se podíváte, jak se dnes ve společnosti prezentuje vyšší věk, zdá se, že nás nečeká nic hezkého. Data však ukazují něco jiného.
Proč nám psi dělají nejen radost, ale mohou pomoci třeba k uvolnění napjatého svalstva? Co možná nevíte o canisterapii?
Často se mluví o pomoci druhým, jako o něčem nezištném, božském. Výzkumy ale ukazují, že z pomoci jiným můžeme také hodně profitovat - tady je seznam 10 výhod.
Nelíbí se vám něco z vaší minulosti? Tak to jednoduše změňte, není to zase až tak složité
Nemusíme chodit do posilovny, abychom splnili svou denní „porci“ cvičení – nová studie naznačuje, že domácí práce mohou být zdraví prospěšné a to zejména pro starší lidi.
Venku je pořád zima, stromy holé a rána studená. A přesto se ozve zpěv. V tu chvíli se nabízí otázka, nezačíná už jaro? Odpověď není ani jednoduché ano, ani definitivní ne. Je to něco mezi.
Je to vědecký nesmysl, ale přesto funguje. Ne jako diagnóza, ale jako zrcadlo lidské duše v lednu.
Dnes racionalizujeme všechno – výkon, únavu, bolest i smysl – a tělo se stává posledním místem, kde se pravda ještě nedá obejít. Ono, prostě, nese důsledky.
Odpočinek jsme povýšili na disciplínu. Naučili jsme se vypínat telefony, sledovat dech a zapisovat spánek do aplikace. Jenže i přesto býváme unavení víc než kdy dřív. A ono nic
Většina dospělých lidí má v hlavě jiné číslo, než jaké mají v občance. Nejde o sebeklam ani o pózu. Co je subjektivní věk a proč je důležitý?
Ambice, povaha, nebo tlak z dětství? Co o nás prozrazuje soutěživost – a co s tím můžeme dělat.
Sex není jen o potěšení. Je to fascinující směs biologie, psychologie, kultury a historie. Připravte se na fakta, která vás možná překvapí, rozesmějí i inspirují.
Jak dlouho nám vlastně vydrží vzdělání a poznatky? Je to výrazně kratší dobu, než bychom řekli..
Učíme se celý život. Ale teprve když se zastavíme a otočíme zrcadlo na sebe, začíná to mít skutečný smysl.
Na první pohled jednoduchá otázka. Ale odpověď vás možná překvapí.
Tělo nepočká na večerní cvičení. Posilte se přímo u pracovního stolu – diskrétně, bez převlékání a efektivně.
Mluví se o něm všude. Jenže co když nejde o nemoc, ale o přirozenou reakci mozku? Možná nejste porouchaní – jen žijete v příliš hlučné době.
