Hudba, filmy, knihy či vůně našeho mládí mají zvláštní místo v našich srdcích. Pouhá nostalgie nebo i nové netušené zážitky?
Podle vědců mohou podobné vzpomínky vyvolat i nové zážitky. Nebývalý počet 40 přearanžovaných, místy i přetextovaných starších skladeb na novém albu U2 pod názvem „Písně odevzdání“ přesto rozděluje publikum, fanoušky i hudební kritiku. Co ale také říká?
Vědecky o naší minulosti
Nostalgii definujeme jako sentimentální touhu po vlastní minulosti. Veškeré dostupné výzkumy naznačují, že vzpomínky vyvolávající nostalgii jsou téměř vždy sociální povahy – hudba, vůně a místa, která nostalgii nejspolehlivěji evokují, vše spojené s konkrétními lidmi, jako jsou přátelé z dětství, nebo společenské zážitky, jako je sportování nebo sdílení atmosféry z umění. Některé studie tvrdí, že více nostalgičtí lidé se cítí více milováni a chráněni. Jiní se zase cítí ve vzpomínkách méně osamělí.
Ohlédnutím zpět se posouváme
Obecně si představujeme, že skrze nostalgii uvízneme příliš v minulosti, ale zdá se, ohlédnutí s láskou nám naopak pomáhá dívat se dopředu více optimisticky. Především v těžších časech nám vzpomínky na šťastné chvíle připomínají, že může být zase lépe. Samozřejmě ale potřebujeme vytvářet i nové vzpomínky, a i ty zdánlivě nevýrazné budou jednou zase zdrojem pozitivní nostalgie.
Proč znovuobjevovat všední zážitky?
Lidé mají tendenci během života podceňovat význam zdánlivě všedního zážitku. Výzkumy ale říkají, že ti, co ve svojí mysli znovu zážitek zopakovali, shledali ho s odstupem nečekaně zajímavým, příjemným a významným, jako by šlo o mimořádnou událost. Můžeme si tedy samovytvářet budoucí zdroje nostalgie tím, že si nenecháme vzít připomínky našich vlastních životů. Naučíme se je znovuobjevovat a porosteme dál.
Co tím Bono & spol. vlastně mysleli?
Už pro výše uvedené by bylo by příliš snadné napsat, že se hrdinové našeho mládí motají v kruhu. Byť především Bono si o to svými občasnými výlevy přímo koleduje. Při poslechu čtyřalba jsem si vzpomněl na to, jak jsme v dávné minulosti odzívali tehdy nová alba Stones, Depeche Mode nebo Metallicy (už to tu přece dávno bylo!) a po pár desítkách let ta samá alba vzali na milost, neřku-li je oslavovali. Moc se nepamatuji, že by nějaká světová kapela měla tak vysoko nastavenou laťku a od No Line On The Horizon ji U2 spíše podlézají, nicméně tohle se nedá poslouchat jako korektní album. Spíš hravé a místy i latentně senilní vzpomínání. Kdysi dávno dublinští hoši říkali, že až jim bude k sedmdesáti, obrátí se směrem k Leonardu Cohenovi, kterého tak zbožňují. Tady jsou na půl cesty, méně by bylo více. To Dylan s Cohenem mistrně vystačí s minimem gest i not, hrají tak nějak očima.
Listování fotoalbem vzpomínek
Když si ale pustíme „Písně odevzdání“ bez předsudků jako záznam “číše vína nerozlučných přátel, co změnili ve své době svět”, je to místy i krásné. Jako listování rodinným fotoalbem o generace zpět. A trochu i nudné a zbytečné, ale je to jejich věc, smíříme se s tím. Dostanou ale od kritiky za uši nejspíš víc než takoví Iron Maiden s Tinou Turner, jsou příliš velcí. Třeba je to nakopne a jednou již zcela nečekane přinesou nové skvělé album. Co by asi na tenhle pokus řekl jejich zesnulý kámoš David Bowie, který byl velkým zastáncem experimentů v období Zooropy? Z Bonova místy až unaveného vydechnutí stříká touha umět zestárnout, být úspornější. Musí to být těžké po všem, co ze sebe po cestě vydali. Čeká nás to každého.
V šedesáti jinak než v osmnácti
Nové zkušenosti obohacují naši přítomnost a budoucnost stejně jako ty staré – jen jim musíme být otevření. A to můžeme zažít překvapivě i spolu s hudbou, filmy, vůněmi, ale také fotoalby z měst, která jsme v minulosti navštívili. Bono, The Edge, Adam Clayton i Larry Mullen jr. celou svou neuvěřitelnou kariéru toužili po progresivní změně v čele pelotonu. Bude zajímavé v čase sledovat, jak s „odevzdanými písněmi“ naloží ti, kterým determinovali život a vyrůstali spolu s nimi.
Autor: Antonín Parma
Zdroj foto U2 press
