Na začátku je docela zajímavé zamyslet se vůbec nad tím, kdo a jak definuje a co je vlastně lenost. Ano, stav neochoty či nedostatku motivace k aktivitě nebo práci. Může být způsobena různými faktory, jako jsou nedostatek zájmu, motivace nebo únavou nebo pocitem bezmoci. Lidé mohou projevovat lenost různými způsoby, jako je odkládání práce, neaktivita nebo nedostatek iniciativy.
Jenomže ono existuje několik pohledů na lenost
Biologický pohled: Někteří vědci navrhují, že lenost může být spojena s biochemickými aspekty mozku a neurotransmitery, které ovlivňují motivaci a chuť k aktivitě.
Psychologický pohled: Z psychologického hlediska může lenost vycházet z různých faktorů, včetně strachu ze selhání, nedostatku cílů nebo motivace, a také z prostředí, které nevytváří podněty k aktivitě.
Sociální pohled: Některé kultury a sociální prostředí mohou mít vliv na to, jak lidé vnímají práci a odpočinek. Některé společnosti mohou podporovat více odpočinku a relaxaci, zatímco jiné kladou větší důraz na pracovní úsilí a výkon.
Filozofický pohled: Filozofové mohou zkoumat lenost z hlediska hodnot a etiky, zkoumají, zda je lenost morálně nebo sociálně problematická a jaký má vliv na jedince a společnost jako celek.
Ale ona může být prospěšná
Už třeba proto, že nám umožňuje odpočívat a nabírat síly. Když se zbytečně neunavujeme neefektivními činnostmi, můžeme se soustředit na důležitější věci a pracovat efektivněji. V některých případech může lenost dokonce představovat formu sebezáchovy, protože nás přiměje k tomu, abychom se zastavili a zamysleli se nad tím, co děláme, a zda je to pro nás prospěšné.
Lenost byla zdrojem mnoha inovací. Ne nadarmo se říká "Na těžkou práci si vždy vyberu líného člověka, protože líný člověk najde snadný způsob, jak ji udělat" To je případ ohromného množství vynálezů - od vypínače světla, dálkového ovládání, robotických vysavačů, eskalátorů, nebo třeba i umělé inteligence...
Prokrastinace může být dobrá
Flinkání se může být formou aktivní prokrastinace. Ve studiích o prokrastinaci se ukazuje, že ne každé prokrastinační chování je buď škodlivé, nebo vede k negativním důsledkům. V principu existují dva typy prokrastinátorů: pasivní versus aktivní.
Pasivní prokrastinátoři – tedy ti v pravém slova smyslu, jsou paralyzováni svou nerozhodností jednat a nedokážou dokončit úkoly včas.
Naproti tomu aktivní prokrastinátoři jsou mnohem "pozitivnější". Dávají přednost práci pod tlakem a k prokrastinaci se rozhodují záměrně. Mají velkou kontrolu nad svým časem, mechanismy zvládání a celkovým výkonem. A přitom jsou často označováni za líné.
Líní lidé se soustředí na činnosti s vysokou efektivitou. Pečlivě řídí svůj energetický výdej, a proto mají tendenci vyhýbat se zbytečným úkolům. Vykonávají jen vysoce efektivní úkoly s minimálním vstupem a nadměrným výstupem. Tím se objevují různé automatizace monotónních a časově náročných činností.
Lenost pomáhá se stresem
Výzkumy naznačují, že prokrastinace a trávení neproduktivního času nám může pomoci zvládat stres. Lenošení totiž snižuje náchylnost k vyhoření - pravidelnými přestávkami poskytnou líní lidé svému tělu i mysli příležitost k načerpání nových sil, a vyhnou se tak vyhoření.
Lenošení podporuje rozptýlené myšlení
Naše mysl má dva způsoby myšlení: rozptýlený způsob myšlení a soustředěný způsob myšlení. Abychom byli co nejkreativnější a nejproduktivnější, musíme mezi těmito dvěma režimy neustále oscilovat. Bloudění myslí, které je jednou z forem rozptýleného myšlení, je užitečným mechanismem, jakým náš mozek zpracovává informace - někdy vede k ne zcela zřejmým řešením.
Další výhodou toho, že necháme svou mysl bloudit, aniž bychom se věnovali produktivnímu úkolu, vyšší soustředění na dlouhodobé cíle. Trochu lenošení dnes, pro produktivnější čas zítra!
Lenošení může být dobré pro duševní zdraví
Něčím se zaměstnat může být velmi účinným obranným mechanismem, který zahání rušivé myšlenky a pocity. Pokud je toho moc, může to ale vést k potlačování skutečných pocitů a obav. To není zdravé a „rozumné“ lenošení nám toho může z pohledu vnímání pocitů hodně přinést.
Lenošení je způsob, jak si dobít zásoby energie
Odpočinek a zahálka mají ve srovnání s leností méně pejorativní nádech, ale pozitivní účinky jsou podobné. Existují rozsáhlé výzkumy, které prokazují výhody denního šlofíku a pravidelných přestávek, od snížení krevního tlaku po pročištění mysli.
Lenost pomáhá vyhnívání
Problémy se mohou vyřešit samy, pokud je necháte dostatečně dlouho v klidu. Buď proto, že se o řešení postará někdo, kdo ho potřebuje víc než vy, nebo proto, že se problém stane neaktuálním - někdy je prokrastinace tou nejlepší odpovědí na problém.
Lenost může být užitečným příznakem
Když se cítíme líní, naše tělo a mysl nám sdělují důležité informace. Je to proto, že jsme unavení nebo hladoví? Kvůli nedostatku motivace? Je samotný úkol nudný nebo se opakuje? Přiznat si pocit lenosti může být skvělým způsobem, jak lépe přistupovat k danému úkolu.
Autor: Tomáš Poucha
Foto zdroj pexels.com
Sedíte u rodinné večeře a držíte to už třetí týden. Ve všední dny nepijete, moučník necháváte být, po jídle jdete radši ven. Doma vám to jde skoro samo. A pak hostitelka nalévá, zastaví se u vašeho prázdného skla a s úsměvem dodá: „No tak, to si dneska nedáš ani skleničku?
Je půl třetí odpoledne a vy sedíte u stolu čtvrtou hodinu v kuse. Záda ztuhlá, šíje jako ze dřeva, myšlenky pomalejší než ráno. Po obědě přišel útlum, který znáte — a s ním tichý slib, že „dneska si po práci půjdete zacvičit".
Je večer a na displeji telefonu svítí 9 214 kroků. Skoro splněno, dnes to byl dobrý den. Chodíte každý den — se psem, do práce, na nákup. Trochu vás mrzí, že „to není žádný sport", je to jenom chození.
Se psem chodíte stejnou trasu kolem domu už léta, ráno na autobus a večer zpátky. Je to zvyk, ne rozhodnutí — nikdy jste o tom nepřemýšleli jako o tréninku. Když se vás kolegyně, která třikrát týdně běhá, zeptá, jestli taky sportujete, zaváháte.
Půl třetí ráno. Oči otevřené. Myšlenky se rozběhly dřív než vědomí stihlo říct ne. Padesátidvouletý muž se vzbudí bez zjevného důvodu. Žádný hluk, žádný rušivý sen. Jen najednou je vzhůru s pocitem, že ho čeká náročný den — přestože si večer myslel, že je v klidu.
Tři měsíce chodíte do posilovny přesně podle plánu — pondělí, středa, pátek, nic nevynecháváte. Přesto jste od druhé poloviny odpoledne unavení a večer dosednete na gauč s pocitem, že tělo je vypnuté, i v den, kdy jste cvičili.
Pondělní ráno v dubnu. Budík v sedm. Za oknem šedé nebe. Čtyřiapadesátiletá žena vstane, rozsvítí světlo v koupelně, udělá kávu a sedí nad telefonem třicet minut, než vyjde ven. Celý den pak zívá.
Kolem padesátky se dá cvičit roky a přemýšlet o svalech jenom jako o nástroji. Něco, co zvedne tašky z kufru auta, udrží rovná záda u počítače, umožní vyjít do třetího patra bez zadýchání.
Sklenka červeného k večeři. Druhá u filmu. Příjemné teplo, ramena povolí, oči těžknou. Usnete dřív než obvykle a s pocitem, že jste si konečně dali to, co tělo potřebuje. Pak se vzbudíte ve tři čtvrtě na čtyři.
Tři týdny fungovalo skoro všechno. Ranní pohyb, jídlo s dostatkem bílkovin, večerní rituál před spaním beze zbytečného světla z telefonu. Kalendář na ledničce má tři čisté řady odškrtnutých dní.
Je půl jedenácté večer. Ložnice vyvětraná, světla ztlumená, telefon odložený. A přesto ležíte a nejde to. Tělo je unavené, ale jako by neumělo přepnout do spánku. Většina lidí v takové chvíli hledá vinu v hlavě — ve starostech, v kávě po obědě, v tom, že „neumí vypnout".
Na jaře to vzal vážně. Po večeři začal chodit, upravil jídelníček, přihlásil se do posilovny. První dva týdny to šlo skoro samo — ráno se probudil s chutí a večer si tenisky obul bez přemýšlení.
Pětapadesátiletý muž je tři měsíce zpátky v posilovně. Chodí dvakrát týdně, poctivě. Přidal bílkoviny, po tréninku strečink, doma činky. A přesto ho svaly bolí dýl než dřív, síla se skoro nehne a ráno vstává, jako by večer vůbec necvičil.
Rozhodnutí padlo v neděli večer. Od pondělka hodina cvičení denně a konečně pořádná změna jídelníčku. První tři dny jdou skvěle — energie, hrdost, pocit, že tentokrát to vyjde. Pak přijde středa.
Stojíte na váze. Číslo je tam, kde být nemá — vyšší než před třemi lety, přestože jíte přibližně stejně. Lékař řekne „to je věk" a má pravdu, ale tahle odpověď nic nevysvětluje. Věk je zkratka za čtyři konkrétní fyziologické mechanismy, které mají přesná jména a které lze z velké části ovlivnit.
Neděle před polednem, košík plný věcí, kterým byste před deseti lety řekli „docela zdravé". A přesto za tři roky přibylo sedm kilogramů. Co třída výrobků zvaná ultra-zpracované potraviny s tělem skutečně dělá — proč se jich jí automaticky víc, proč to po čtyřicítce bolí víc, a co s tím konkrétně v úterý v Bille.
Muž, dvaapadesát let. Po poslední preventivní prohlídce před dvěma lety přestal doslazovat kávu. Začal kupovat celozrnný chleba místo bílého. Omezil pečivo, dvakrát týdně chodí do posilovny. Dnes sedí znovu u svého praktika. Krevní tlak trochu nad hranicí, cholesterol „hraniční", a pas — o dva centimetry víc než posledně.
Ráno po čtyřicetiminutové cestě autem vystoupíte a noha se na chvíli nechce narovnat. Není to bolest — je to ztuhlost, mírná a krátká, tělo potřebuje pár vteřin, než se rozjede. Před deseti lety jste si toho nevšímali.
Probudíte se po celkem slušné noci a stejně vstáváte s pocitem, že vám něco chybí. Ne bolest, ne teplota, nic, co byste popsali lékaři jako příznak. Jen tupá únava, která se drží celý den a druhý den je zase tady.
Pátý deník za deset let. Nebo osmý — přesné číslo se ztratilo. Jo-jo efekt zvenku vypadá jako selhání vůle. Uvnitř probíhá přesný opak: tělo dělá přesně to, co má. Co se při každém cyklu hubnutí a návratu skutečně děje — a kudy vede cesta ven, ne další rychlou dietou.
