Asi před 40 lety byl proveden průzkum lékařských rozhovorů (Howard Beckman). Všechny začaly tím, že se lékař pacienta zeptal, co ho trápí. Téměř tři čtvrtiny pacientů bylo přerušeno během 20 sekund; jen 2 % dostalo příležitost dokončit svou myšlenku. Výzkum vyvolal vlnu zájmu a diskuse. O 15 let později jej opakovali a zjistili, že lékaři stále přerušují stejně často a stejně rychle...
Empatie je schopnost sdílet, rozumět a pečovat o zážitky druhých. Ale jak empatii definují nevědci? Psychologové tomu říkají "přijímání perspektivy", a ukázalo se, že je to mocný nástroj. Výzkumy zjistily, že když se lidé vcítí do života ostatních, stanou se štědřejšími a mají méně předsudků.
Může to znít hezky – přijímat cizí perspektivy nám pomáhá se o jiné starat, ale i tak to má své vady. Když se vcítíte do situace někoho jiného, můžete mít jasnou představou o tom, jak byste se cítili, kdybyste byli oni, ale netušíte nic o tom, jak se druhá strana ve skutečnosti cítí. Asi znáte otřepanou frázi o cizích botech…
Přijímání perspektivy je protkáno předsudky, které jsou ještě nebezpečnější, protože ti, kdo přijímají perspektivu, tyto předsudky nevidí. Ve řadě experimentů vědci zjistili, že přijímání cizí perspektivy lidi učiní sebevědomější, získají sociální vhled, ale rozhodně nevnímají přesněji to, co ostatní skutečně cítili.
Tento jev se nazývá "chybné přijímání perspektivy", a můžeme se s ním setkat všude kolem.
Přijímání perspektivy je prostě jiný sport: Empatizér by měl jednoduše rozumět tomu, čím si někdo jiný prochází. Ale to není empatie. To je telepatie - která samozřejmě neexistuje.
Získávání versus přijímání perspektivy
Ve skutečnosti nikdo nemůže empatizovat sám. Dobří poradci, učitelé, lékaři, terapeuti, nebo přátelé by pro pochopení spíše "získávat perspektivu" – tedy pomocí otázek a aktivního poslechu pronikat ke skutečným pocitům druhé osoby.
Získávání perspektivy není tak známé jako přijímání perspektivy, ale je mnohem přesnější. Pomáhá lidem přesně rozumět jeden druhému. Výzkum také zjistil, že když se lidé s vysokou mocí zapojí do získávání perspektivy, jedinci bez moci se cítí "slyšeni", což zlepšuje vztahy mezi nimi. A když se lidé uprostřed neshody zastaví a zapojí do činnosti získávání perspektivy, objeví společnou půdu a stanou se přesvědčivějšími zastánci svých vlastních nápadů.
Zvláště pro manažery, ale i odborníky je třeba si přiznat, že druhým nerozumí, a dát jim prostor, aby je to naučili.
Jak pochopit druhou stranu? - Smyčka pro pochopení
Jednoduchá technika získávání perspektivy, kterou používají novináři, mediátoři, nebo třeba detektivové. "Smyčkař" položí otázku, ale nezastaví se u první odpovědi. Parafrázuje to, co slyšel, a následuje frází jako "Je to tak?" nebo "Co mi ještě uniká?" Oba proces opakují, dokud se obě osoby neshodnou na tom, čím si jedna z nich prochází. Smyčka je jednoduchá, ale může být enormně mocná.
Smyčkaři si budují přesnou představu o tom, co druzí cítí, ale také ovlivňují osobu, která odpovídá na jejich otázky. Druhá strana má pocit, že je slyšená a sděluje toho více. Díky takovému rozhovoru mohou najít nové způsoby, jak popsat své zážitky, nebo dokonce objevit, co si myslí nebo chtějí.
Čistá mysl a přenastavené cíle
Je to známý pocit: "posloucháme" někoho jiného, ale ve skutečnosti jen čekáme na svou příležitost promluvit, mentálně připravujeme, co řekneme. Mentoři nebo konzultanti padají do pocitu, že jejich úkolem je mít na všechno odpovědi, včetně toho, co ostatní potřebují nebo cítí. Tento tlak může podporovat chybné přijímání perspektivy a všechny s tím spojené škody.
Přitom stačí přeformulovat si v hlavě svou roli. Místo toho, abychom se snažili poskytnout odpovědi, můžeme se zamyslet nad tím, jaké otázky položit. Nebo dělat ještě méně a jednoduše věnovat veškerou energii tomu, abychom byli přítomni.
Poslouchání se může zdát pasivní, ale zamyslete se znovu. V jedné studii hrály dvojice přátel roli mluvčího a posluchače. Zatímco mluvčí sdíleli příběhy, některým posluchačům bylo řečeno, aby věnovali pozornost, a jiným byl dán druhý úkol, který je rozptyloval. Když byli posluchači rozptýleni, jejich mluvčí vyprávěli méně plynulé příběhy a častěji zapomínali, co řekli.
Je zatraceně dobře vidět, pokud v tajnosti kontrolujete svůj e-mail, nebo jen telefon. Lidé si uvědomují, když neposloucháte, a kdy ano. "Dobré" ticho a "špatné" ticho ,mají zcela jiné vyznění a obě formují úplně jiné vztahy.
Audit po konverzaci
Po takovém rozhovoru se sami sebe zeptejte: Co jsem se od této osoby dozvěděl(a)? Co jsem vnímal(a) dříve špatně, ale teď je to o trochu lepší? Pokud je vaše odpověď, že jste to měli dokonale přesné a stále to tak máte, možná neposloucháte tak dobře, jak si myslíte - a to by mohla být skvělá příležitost zkusit smyčku znovu.
Autor: Tomáš Poucha
Foto zdroj pexels.com
Sedíte u rodinné večeře a držíte to už třetí týden. Ve všední dny nepijete, moučník necháváte být, po jídle jdete radši ven. Doma vám to jde skoro samo. A pak hostitelka nalévá, zastaví se u vašeho prázdného skla a s úsměvem dodá: „No tak, to si dneska nedáš ani skleničku?
Je půl třetí odpoledne a vy sedíte u stolu čtvrtou hodinu v kuse. Záda ztuhlá, šíje jako ze dřeva, myšlenky pomalejší než ráno. Po obědě přišel útlum, který znáte — a s ním tichý slib, že „dneska si po práci půjdete zacvičit".
Je večer a na displeji telefonu svítí 9 214 kroků. Skoro splněno, dnes to byl dobrý den. Chodíte každý den — se psem, do práce, na nákup. Trochu vás mrzí, že „to není žádný sport", je to jenom chození.
Se psem chodíte stejnou trasu kolem domu už léta, ráno na autobus a večer zpátky. Je to zvyk, ne rozhodnutí — nikdy jste o tom nepřemýšleli jako o tréninku. Když se vás kolegyně, která třikrát týdně běhá, zeptá, jestli taky sportujete, zaváháte.
Půl třetí ráno. Oči otevřené. Myšlenky se rozběhly dřív než vědomí stihlo říct ne. Padesátidvouletý muž se vzbudí bez zjevného důvodu. Žádný hluk, žádný rušivý sen. Jen najednou je vzhůru s pocitem, že ho čeká náročný den — přestože si večer myslel, že je v klidu.
Tři měsíce chodíte do posilovny přesně podle plánu — pondělí, středa, pátek, nic nevynecháváte. Přesto jste od druhé poloviny odpoledne unavení a večer dosednete na gauč s pocitem, že tělo je vypnuté, i v den, kdy jste cvičili.
Pondělní ráno v dubnu. Budík v sedm. Za oknem šedé nebe. Čtyřiapadesátiletá žena vstane, rozsvítí světlo v koupelně, udělá kávu a sedí nad telefonem třicet minut, než vyjde ven. Celý den pak zívá.
Kolem padesátky se dá cvičit roky a přemýšlet o svalech jenom jako o nástroji. Něco, co zvedne tašky z kufru auta, udrží rovná záda u počítače, umožní vyjít do třetího patra bez zadýchání.
Sklenka červeného k večeři. Druhá u filmu. Příjemné teplo, ramena povolí, oči těžknou. Usnete dřív než obvykle a s pocitem, že jste si konečně dali to, co tělo potřebuje. Pak se vzbudíte ve tři čtvrtě na čtyři.
Tři týdny fungovalo skoro všechno. Ranní pohyb, jídlo s dostatkem bílkovin, večerní rituál před spaním beze zbytečného světla z telefonu. Kalendář na ledničce má tři čisté řady odškrtnutých dní.
Je půl jedenácté večer. Ložnice vyvětraná, světla ztlumená, telefon odložený. A přesto ležíte a nejde to. Tělo je unavené, ale jako by neumělo přepnout do spánku. Většina lidí v takové chvíli hledá vinu v hlavě — ve starostech, v kávě po obědě, v tom, že „neumí vypnout".
Na jaře to vzal vážně. Po večeři začal chodit, upravil jídelníček, přihlásil se do posilovny. První dva týdny to šlo skoro samo — ráno se probudil s chutí a večer si tenisky obul bez přemýšlení.
Pětapadesátiletý muž je tři měsíce zpátky v posilovně. Chodí dvakrát týdně, poctivě. Přidal bílkoviny, po tréninku strečink, doma činky. A přesto ho svaly bolí dýl než dřív, síla se skoro nehne a ráno vstává, jako by večer vůbec necvičil.
Rozhodnutí padlo v neděli večer. Od pondělka hodina cvičení denně a konečně pořádná změna jídelníčku. První tři dny jdou skvěle — energie, hrdost, pocit, že tentokrát to vyjde. Pak přijde středa.
Stojíte na váze. Číslo je tam, kde být nemá — vyšší než před třemi lety, přestože jíte přibližně stejně. Lékař řekne „to je věk" a má pravdu, ale tahle odpověď nic nevysvětluje. Věk je zkratka za čtyři konkrétní fyziologické mechanismy, které mají přesná jména a které lze z velké části ovlivnit.
Neděle před polednem, košík plný věcí, kterým byste před deseti lety řekli „docela zdravé". A přesto za tři roky přibylo sedm kilogramů. Co třída výrobků zvaná ultra-zpracované potraviny s tělem skutečně dělá — proč se jich jí automaticky víc, proč to po čtyřicítce bolí víc, a co s tím konkrétně v úterý v Bille.
Muž, dvaapadesát let. Po poslední preventivní prohlídce před dvěma lety přestal doslazovat kávu. Začal kupovat celozrnný chleba místo bílého. Omezil pečivo, dvakrát týdně chodí do posilovny. Dnes sedí znovu u svého praktika. Krevní tlak trochu nad hranicí, cholesterol „hraniční", a pas — o dva centimetry víc než posledně.
Ráno po čtyřicetiminutové cestě autem vystoupíte a noha se na chvíli nechce narovnat. Není to bolest — je to ztuhlost, mírná a krátká, tělo potřebuje pár vteřin, než se rozjede. Před deseti lety jste si toho nevšímali.
Probudíte se po celkem slušné noci a stejně vstáváte s pocitem, že vám něco chybí. Ne bolest, ne teplota, nic, co byste popsali lékaři jako příznak. Jen tupá únava, která se drží celý den a druhý den je zase tady.
Pátý deník za deset let. Nebo osmý — přesné číslo se ztratilo. Jo-jo efekt zvenku vypadá jako selhání vůle. Uvnitř probíhá přesný opak: tělo dělá přesně to, co má. Co se při každém cyklu hubnutí a návratu skutečně děje — a kudy vede cesta ven, ne další rychlou dietou.
