V moderním světě se stále častěji setkáváme s názory, že monogamie není přirozeným stavem, ale spíše kulturním zvykem. Mnozí dnes hledají nové způsoby, jak prožívat vztahy, a to často mimo tradiční model jednoho partnera na celý život. Otevírá se téma otevřených vztahů a různých forem nemonogamie, což vyvolává otázky, zda monogamie ještě obstojí ve své původní podobě. Podle známé psychoterapeutky Esther Perel je současná monogamie „novým pojetím věrnosti,“ které si sami musíme definovat.
Monogamie jako vědomá volba, ne biologická nutnost
Podle Perel je monogamie spíše kulturní a společenskou praxí než něčím, co by nám bylo geneticky dané. Přirozený základ lidského chování nevede k výlučné oddanosti jednomu partnerovi po celý život. Historicky jsme tak nebyli nastaveni, a i když mnoho lidí monogamii volí, jde o volbu spojenou s určitým vnitřním rozhodnutím, závazkem a disciplínou. Tento přístup k monogamii je velmi odlišný od představ minulých generací, které braly věrnost jako neotřesitelný základ vztahu.
V dnešním světě se monogamie stala více ohraničenou „smlouvou“, kterou partneři buď dodržují, nebo se od ní dohodou odklánějí. Přesto, jak říká Perel, je v ní stále prostor pro krásu a stabilitu, pokud si partneři sami definují, co pro ně tato exkluzivita znamená.
Nové možnosti: otevřené vztahy a transparentní nemonogamie
Perel navrhuje, že současné vztahy nabízejí větší škálu možností než kdy dříve. Lidé mohou vybírat z modelů, jako je nemonogamie, otevřené vztahy, nebo „periodická monogamie,“ kde exkluzivita platí jen v určitých fázích života. Důležité je, aby tyto modely byly založeny na transparentnosti a vzájemné důvěře, což otevírá prostor pro tzv. „konsensuální nemonogamii.“ Tento přístup neznamená nedostatek oddanosti, ale spíše přijetí toho, že lidské touhy mohou být různé a že je možné je v rámci vztahu otevřeně sdílet.
Tlak na naplnění osobního štěstí: Nárok na štěstí jako nový standard
Jedním z hlavních problémů dnešních vztahů je, že žijeme v době, kdy se osobní štěstí vnímá jako právo, na které máme automatický nárok. Zatímco dřívější generace byly ochotny obětovat se pro druhé a vnímat vztah jako „vztah dvou rodin,“ dnes převažuje důraz na individuální naplnění. Podle Perel dnes toužíme vztah prožívat více na vlastní úrovni, což může způsobovat zranění, pokud partner či partnerka nejsou připraveni na podobnou míru seberealizace.
To však znamená, že častěji než dříve přichází momenty, kdy se lidé ptají: „Co mi vztah dává?“ Perel připomíná, že tyto otázky, ač jsou platné, mohou snadno přejít do sebestřednosti. Podle ní je důležité nejen přemýšlet o tom, co vztah přináší nám, ale také o tom, co do něj můžeme dát. Každý vztah je partnerstvím, kde je zásadní myslet na potřeby druhého.
Monogamie v digitální době: Fenomén FOMO (fear of missing out) a neustálé hledání toho nejlepšího
Žijeme ve světě, kde máme stále více možností, a to vede k tomu, že se nám těžko dělají závazné volby. Tento jev se nazývá FOMO – strach, že nám něco unikne. V kontextu vztahů to znamená, že mnoho lidí pociťuje obavy, zda si vybrali „toho pravého“ nebo „tu pravou.“ Podle Perel však dokonalý partner neexistuje. Vztah, který funguje, je ten, který jsme sami ochotni budovat a investovat do něj.
Dnešní kultura spotřeby nás učí testovat, vybírat a srovnávat, ale partnera nelze nahlížet jako produkt. Vztah vyžaduje závazek a ochotu investovat do dlouhodobého růstu a přijetí toho, že ne každý vztah bude ideální od počátku. Je důležité přijmout, že partnera „nevybíráme“ jen na základě přitažlivosti, ale na základě společných hodnot a dlouhodobé kompatibility.
Klíčové hodnoty a společné cíle jako základ dlouhodobého vztahu
Perel upozorňuje, že pro vytvoření trvalého vztahu je nutné mít sdílené hodnoty a cíle. Ačkoli můžeme prožívat krásné a hluboké city s lidmi, kteří jsou od nás odlišní, stabilní a dlouhodobý vztah vyžaduje více než pouhé romantické okouzlení. Zásadními prvky jsou podobné vize, hodnoty a cíle v klíčových oblastech, jako je rodina, kariéra, životní styl nebo názory na výchovu dětí.
Rozdíly v názorech na základní hodnoty jsou totiž často tím, co způsobuje konflikty, přestože tyto rozdíly bývají zpočátku přitažlivé. Proto je důležité najít rovnováhu mezi tím, co nás na partnerovi fascinuje, a tím, co nás bude provázet každodenním životem.
Vztah jako vzájemné obohacení: Učení se od druhého
Ve vztazích často nacházíme druhého člověka, který nás obohacuje v tom, co nám chybí. Lidé s obavami ze ztráty sami sebe potřebují partnery, kteří je učí myslet na druhé, zatímco ti, kteří se bojí opuštění, se učí od druhých větší samostatnosti. Podle Perel tak vztah vytváří prostor pro vzájemný růst – partner se stává „chybějícím článkem,“ který nám pomáhá vyrovnat se s vlastním vývojem.
Monogamie jako prostor pro růst, nikoli jako omezení
Esther Perel nám nabízí pohled na monogamii, který není černobílý. Monogamie a věrnost nejsou dogmatem ani něčím, co by nás mělo omezovat. Naopak, správně nastavený vztah může být prostorem pro růst, kde oba partneři respektují své potřeby a společně si definují hranice. Monogamie může být stabilní základnou, pokud ji vnímáme jako součást osobního a vztahového rozvoje.
Podstatné je, že láska a dlouhodobé partnerství nemusí být totéž co exkluzivita – vztah je především o záměru, přátelství a ochotě jít stejnou cestou, kterou si sami definujeme.
Esther Perel je belgická psychoterapeutka, autorka a světově uznávaná odbornice na vztahy a intimitu. Proslavila se svým inovativním pohledem na lásku, sexualitu a moderní vztahy v knihách Mating in Captivity (Tajemství touhy v dlouhodobých vztazích) a The State of Affairs (Stav nevěry). Perel přináší otevřený dialog o tématech, jako je monogamie, nevěra a vztahové dynamiky, a nabízí inspirativní vhledy, které rezonují napříč kulturami a generacemi. Díky své práci na TED konferencích a svému podcastu Where Should We Begin? získala obrovskou popularitu a její nápady dnes ovlivňují způsob, jakým lidé vnímají a prožívají vztahy.
Autor: Tomáš Poucha
Foto zdroj: Pexels.com
Zdroje: text vznikl na základě přednášek a podkladů, se zpracováním video záznamu pomohla AI
Neděle večer po aktivním víkendu. Sobotní túra, hodiny práce na zahradě, nebo první pořádný trénink po delší pauze — nohy jsou těžké, ramena ztuhlá. Padnete na gauč s pocitem, že jste si to zasloužili, a s tichým očekáváním, že v pondělí ráno bude tělo jako nové.
Sedíte u rodinné večeře a držíte to už třetí týden. Ve všední dny nepijete, moučník necháváte být, po jídle jdete radši ven. Doma vám to jde skoro samo. A pak hostitelka nalévá, zastaví se u vašeho prázdného skla a s úsměvem dodá: „No tak, to si dneska nedáš ani skleničku?
Je půl třetí odpoledne a vy sedíte u stolu čtvrtou hodinu v kuse. Záda ztuhlá, šíje jako ze dřeva, myšlenky pomalejší než ráno. Po obědě přišel útlum, který znáte — a s ním tichý slib, že „dneska si po práci půjdete zacvičit".
Je večer a na displeji telefonu svítí 9 214 kroků. Skoro splněno, dnes to byl dobrý den. Chodíte každý den — se psem, do práce, na nákup. Trochu vás mrzí, že „to není žádný sport", je to jenom chození.
Se psem chodíte stejnou trasu kolem domu už léta, ráno na autobus a večer zpátky. Je to zvyk, ne rozhodnutí — nikdy jste o tom nepřemýšleli jako o tréninku. Když se vás kolegyně, která třikrát týdně běhá, zeptá, jestli taky sportujete, zaváháte.
Půl třetí ráno. Oči otevřené. Myšlenky se rozběhly dřív než vědomí stihlo říct ne. Padesátidvouletý muž se vzbudí bez zjevného důvodu. Žádný hluk, žádný rušivý sen. Jen najednou je vzhůru s pocitem, že ho čeká náročný den — přestože si večer myslel, že je v klidu.
Tři měsíce chodíte do posilovny přesně podle plánu — pondělí, středa, pátek, nic nevynecháváte. Přesto jste od druhé poloviny odpoledne unavení a večer dosednete na gauč s pocitem, že tělo je vypnuté, i v den, kdy jste cvičili.
Pondělní ráno v dubnu. Budík v sedm. Za oknem šedé nebe. Čtyřiapadesátiletá žena vstane, rozsvítí světlo v koupelně, udělá kávu a sedí nad telefonem třicet minut, než vyjde ven. Celý den pak zívá.
Kolem padesátky se dá cvičit roky a přemýšlet o svalech jenom jako o nástroji. Něco, co zvedne tašky z kufru auta, udrží rovná záda u počítače, umožní vyjít do třetího patra bez zadýchání.
Sklenka červeného k večeři. Druhá u filmu. Příjemné teplo, ramena povolí, oči těžknou. Usnete dřív než obvykle a s pocitem, že jste si konečně dali to, co tělo potřebuje. Pak se vzbudíte ve tři čtvrtě na čtyři.
Tři týdny fungovalo skoro všechno. Ranní pohyb, jídlo s dostatkem bílkovin, večerní rituál před spaním beze zbytečného světla z telefonu. Kalendář na ledničce má tři čisté řady odškrtnutých dní.
Je půl jedenácté večer. Ložnice vyvětraná, světla ztlumená, telefon odložený. A přesto ležíte a nejde to. Tělo je unavené, ale jako by neumělo přepnout do spánku. Většina lidí v takové chvíli hledá vinu v hlavě — ve starostech, v kávě po obědě, v tom, že „neumí vypnout".
Na jaře to vzal vážně. Po večeři začal chodit, upravil jídelníček, přihlásil se do posilovny. První dva týdny to šlo skoro samo — ráno se probudil s chutí a večer si tenisky obul bez přemýšlení.
Pětapadesátiletý muž je tři měsíce zpátky v posilovně. Chodí dvakrát týdně, poctivě. Přidal bílkoviny, po tréninku strečink, doma činky. A přesto ho svaly bolí dýl než dřív, síla se skoro nehne a ráno vstává, jako by večer vůbec necvičil.
Rozhodnutí padlo v neděli večer. Od pondělka hodina cvičení denně a konečně pořádná změna jídelníčku. První tři dny jdou skvěle — energie, hrdost, pocit, že tentokrát to vyjde. Pak přijde středa.
Stojíte na váze. Číslo je tam, kde být nemá — vyšší než před třemi lety, přestože jíte přibližně stejně. Lékař řekne „to je věk" a má pravdu, ale tahle odpověď nic nevysvětluje. Věk je zkratka za čtyři konkrétní fyziologické mechanismy, které mají přesná jména a které lze z velké části ovlivnit.
Neděle před polednem, košík plný věcí, kterým byste před deseti lety řekli „docela zdravé". A přesto za tři roky přibylo sedm kilogramů. Co třída výrobků zvaná ultra-zpracované potraviny s tělem skutečně dělá — proč se jich jí automaticky víc, proč to po čtyřicítce bolí víc, a co s tím konkrétně v úterý v Bille.
Muž, dvaapadesát let. Po poslední preventivní prohlídce před dvěma lety přestal doslazovat kávu. Začal kupovat celozrnný chleba místo bílého. Omezil pečivo, dvakrát týdně chodí do posilovny. Dnes sedí znovu u svého praktika. Krevní tlak trochu nad hranicí, cholesterol „hraniční", a pas — o dva centimetry víc než posledně.
Ráno po čtyřicetiminutové cestě autem vystoupíte a noha se na chvíli nechce narovnat. Není to bolest — je to ztuhlost, mírná a krátká, tělo potřebuje pár vteřin, než se rozjede. Před deseti lety jste si toho nevšímali.
Probudíte se po celkem slušné noci a stejně vstáváte s pocitem, že vám něco chybí. Ne bolest, ne teplota, nic, co byste popsali lékaři jako příznak. Jen tupá únava, která se drží celý den a druhý den je zase tady.
