Otevřený vztah, nebo polyamorie? Rozhoduje emoční blízkost, ne sex

Čtení na 9 minut a dozvíte se, že rozdíl mezi otevřeným vztahem a polyamorií není v množství sexu, ale v míře citové blízkosti.

Manželský pár po padesátce si před pár měsíci otevřel vztah. Sedli si k tomu spolu, vyjednali pravidla, řekli si, co je v pořádku a co ne. Funguje to — až do chvíle, kdy jeden z nich zjistí, že k jednomu z vnějších partnerů necítí jen přitažlivost. Píšou si každý den. Plánuje si na něj večery dopředu. Když dva dny mlčí, chybí mu.

Najednou neví, jestli ještě žijí to, na čem se domluvili, nebo jestli se ocitli v úplně jiném vztahovém modelu, aniž by to kdy pojmenovali. Otevřený vztah a polyamorie se v běžné řeči používají skoro jako synonyma pro „víc než monogamie" — ale to, co tenhle pár právě zažívá, jasně přesahuje původní dohodu.

Rozdíl mezi oběma modely není v tom, kolik sexu je navíc dovoleno. Je v tom, kolik citové blízkosti si vztah dovolí pustit dovnitř — a proč i lidé, kteří se v tématu dobře vyznají, mají tendenci tuhle hranici přehlížet.

Proč se tyto dva pojmy tak často pletou

Otevřený vztah i polyamorie patří pod stejnou širší kategorii: oba stojí na souhlasu všech zúčastněných a na tom, že o nastavení vztahu se mluví nahlas, ne že se něco tají. Právě tahle společná podstata — transparentnost místo utajování — je hlavní důvod, proč se oba pojmy v běžné řeči slévají do jednoho balíku „nemonogamie".

Dlouho to tak fungovalo i ve výzkumu. Psycholožka Amy Moors z Chapman University patří k první generaci badatelů, kteří tento zvyk narušili — místo srovnávání „nemonogamie" proti monogamii rozdělila lidi v konsenzuálně nemonogamních vztazích do tří odlišných skupin: otevřené vztahy, polyamorii a swinging. Ukázalo se, že tyto skupiny se od sebe liší v tom, jak lidé prožívají důvěru a spokojenost ve vztahu — což by zůstalo skryté, kdyby se všichni měřili jedním společným metrem.

Klíčová osa, podle které se dají tyto formy rozlišit, není množství sexu mimo vztah. Je to míra a ústřednost emoční a romantické vazby k dalším lidem. Syntéza výzkumnic Terri Conley a Amy Moors to shrnuje takto: v otevřeném vztahu zůstává citové těžiště v primárním páru, v polyamorii se citová blízkost s dalšími partnery bere jako plnohodnotná součást vztahové reality, ne jako vedlejší produkt sexu navíc.

Otevřený vztah a polyamorie tedy nejsou dva body na jedné škále „kolik nemonogamie". Jsou to dva různé způsoby, jak si ve vztahu organizovat prostor pro citovou blízkost s někým jiným.

Otevřený vztah: sex mimo pár, těžiště zůstává uvnitř

V otevřeném vztahu zůstává primární pár emočním centrem. Partneři si dovolí sexuální, případně krátkodobě romantické kontakty mimo vztah, ale s předpokladem, že hlavní citová vazba, plánování budoucnosti a každodenní život zůstávají mezi nimi dvěma.

V praxi to vypadá třeba takto: pár má dohodnutá pravidla o tom, co se doma sdílí a co ne, jestli je v pořádku scházet se s tímtéž člověkem opakovaně, nebo jen jednorázově, a co dělat, pokud se u někoho objeví silnější city, než se čekalo. Některé páry chtějí znát jména vnějších partnerů, jiné preferují, aby tahle část zůstala oddělená od jejich společného života. Obojí je v rámci otevřeného vztahu běžné — klíčové je, že pravidla existují a byla vyjednaná, ne že jsou stejná pro každý pár.

Typickým znakem otevřeného vztahu je i to, jak se v něm zachází s informacemi o vnějších partnerech. Někteří lidé chtějí vědět jméno, povolání nebo aspoň základní kontext, protože jim to dává pocit bezpečí. Jiní preferují model „nezeptám se, neřekneš" — vnější kontakty existují, ale zůstávají mimo společný prostor páru, skoro jako oddělená místnost, do které ten druhý nevstupuje. Obě varianty jsou v rámci otevřeného vztahu běžné a žádná není o sobě „ta správná" — fungují, pokud oba partneři vědí, kterou variantu spolu žijí, a shodují se na ní.

Moorsové srovnávací výzkum přinesl i zjištění, které stojí za zmínku, byť s opatrností: lidé v polyamorních nebo swingerských vztazích v tomto konkrétním vzorku vykazovali vyšší dyadické přizpůsobení — tedy důvěru, vášnivou lásku a spokojenost ve vztahu — než lidé v otevřených vztazích. Není to důkaz, že otevřený vztah je „horší" forma. Vzorek v tomto typu výzkumu bývá menší, mladší a vzdělanější, než odpovídá běžné populaci, a lidé, kteří se do takového výzkumu sami přihlásí, nejsou nutně reprezentativní pro všechny, kdo otevřený vztah žijí. Co si z toho vzít realisticky: forma vztahu sama o sobě spokojenost nezaručuje ani neohrožuje — rozhoduje spíš to, jak konkrétně je vyjednaná a dodržovaná.

Otevřený vztah navíc není nutně cílová stanice, ke které pár dojde a zůstane v ní beze změny roky. Pro řadu párů je to spíš první krok, kterým testují, jak moc prostoru mimo vztah jim vyhovuje — a teprve čas ukáže, jestli jim tahle míra zůstane, nebo jestli se posunou dál.

Polyamorie: víc vztahů, kde city nejsou omezené na jeden pár

Polyamorie znamená udržovat víc souběžných romantických nebo emočně intimních vztahů, s transparentností mezi všemi zúčastněnými o tom, že tyto vztahy existují. Na rozdíl od otevřeného vztahu tu citová blízkost k dalším partnerům není vedlejší — je to přiznaná, plnohodnotná část toho, jak vztah funguje.

V praxi má polyamorie širokou škálu podob. Někdo žije jeden dlouhodobý vztah a k němu paralelně jeden nebo víc dalších, s různou mírou blízkosti. Jiní budují takzvané „polykuly" — sítě propojených vztahů, kde spolu někteří partneři sdílejí domácnost, výchovu dětí nebo domácí rozpočet, podobně jako v běžné rodině, jen s víc než dvěma dospělými uprostřed.

Tady přichází zjištění, které boří jednu z nejrozšířenějších představ o polyamorii. Socioložka Elisabeth Sheffová sledovala polyamorní rodiny s dětmi téměř čtvrt století — přes 130 rozhovorů ve třech vlnách výzkumu. Podle jejích zjištění polyamorní vztahy zdaleka nejsou automaticky rovnostářská síť bez pravidel a bez struktury. Naopak: hierarchie je v nich běžná. Většina rodin, které Sheffová sledovala, byla organizovaná kolem jednoho hlavního páru — často manželství nebo dlouhodobého svazku — a další partneři měli různou míru vlivu, soužití a zapojení do rodičovství.

Dospělí v těchto rodinách navíc podle Sheffové aktivně praktikují to, čemu říká „emoční ochrana" — pečlivě volí, koho a jak rychle pustí blíž, a průběžně si vyjasňují, kdo se v jejich uspořádání počítá za rodinu a kdo ne. Polyamorie tedy v realitě, kterou popsala Sheffová, není absence struktury. Je to jiná struktura, s vlastními pravidly, jen o víc lidech.

Praktický dopad hierarchie je konkrétní: hlavní partner může mít poslední slovo v rozhodnutích o společném bydlení nebo výchově dětí, zatímco vztahy s dalšími partnery mají jinou váhu, i když jsou stejně upřímné a stejně důležité pro to, jak se dotyčný cítí. To některým lidem zvenčí připadá jako rozpor — pokud je polyamorie o rovnocenné lásce k víc lidem, proč v ní existuje pořadí? Sheffové odpověď je věcná: hierarchie nevzniká z toho, že by některý vztah byl „míň hodnotný", ale z praktických závazků, které si hlavní pár vytvořil dřív — manželství, společné dítě, dům na hypotéku. City lze mít k víc lidem rovnocenně; závazky z dřívějška se rovnocenně přerozdělit nedají.

Většina lidí, kteří slyší slovo polyamorie poprvé, si představí něco chaotického nebo bezbřehého. Realita zdokumentovaná za dvacet pět let terénního výzkumu vypadá jinak: jasně organizovaná, jen s víc lidmi u stolu.

Mnoho lidí, kteří si dnes říkají „žijeme otevřený vztah", ve skutečnosti dávno žijí polyamorii — jen si tu nálepku netroufají použít, protože zní závazněji a komplikovaněji než ta první. Slovo, které si vybereme, často popisuje víc to, čeho se nebojíme přiznat, než to, co doopravdy prožíváme.

Kde se hranice mezi kategoriemi stírají

Definice, které tenhle text právě popsal, jsou užitečné pro orientaci. Nejsou to ale přesné škatulky, do kterých reálné vztahy vždycky zapadnou. Sami výzkumníci, kteří tuto typologii vytvořili, otevřeně přiznávají, že hranice mezi otevřeným vztahem a polyamorií se v praxi často rozostří.

Vztahy se navíc v čase posouvají. Otevřený vztah, ve kterém jednomu z partnerů vznikne k někomu mimo pár skutečná citová vazba, se fakticky mění v něco bližšího polyamorii — bez ohledu na to, jestli si to pár takhle kdy pojmenoval. Někdo, kdo si dlouhodobě říká „polyamorní", může mít nastavení, které se v jádru podobá spíš otevřenému vztahu. A lidé, kteří si sami neříkají žádným z těchto slov, mohou v běžném životě žít hybridní formu obojího zároveň.

Přehledová práce publikovaná v Oxford Research Encyclopedia jde ještě dál: podle ní má na to, jak lidem ve vztahu skutečně je, větší vliv způsob komunikace a míra kontaktu s partnery svých partnerů (takzvanými „metamours"), než to, jakou nálepku si pár na svůj vztah dá. Jinými slovy — dvě slova, „otevřený vztah" a „polyamorie", vysvětlí míň o kvalitě vztahu, než jak konkrétně lidé uvnitř něj zacházejí s pravidly, žárlivostí a komunikací.

I samotná čísla to potvrzují nepřímo. Zatím nejrozsáhlejší dostupný výzkum umí spolehlivě říct, že s nějakou formou konsenzuální nemonogamie má zkušenost zhruba každý pátý dospělý Američan za život. Neumí ale spolehlivě rozdělit, kolik z nich žilo přesně otevřený vztah a kolik přesně polyamorii — právě proto, že v realitě se tyto formy prolínají natolik, že čisté rozdělení je metodologicky obtížné.

Pár z úvodu tohoto textu tak není výjimka, na kterou typologie zapomněla. Je to přesně to, co výzkum v této oblasti dlouhodobě popisuje: vztah, který se posouvá, dřív než ho kdokoli stihne přejmenovat.

Tento text dal přesný slovník pro rozlišení dvou nejčastěji zaměňovaných pojmů v této oblasti. Nedal návod, jak o takovém přechodu mluvit s partnerem, ani jak prakticky zvládnout změnu vztahového rámce, se kterou se najednou ocitnete o krok dál, než jste plánovali.

Víte teď přesně, čím se otevřený vztah a polyamorie liší. Otázka, kterou si každý zodpoví sám, zní: poznáváte se — nebo poznáváte svůj vztah — v některém z těchto modelů, případně v jejich směsi, kterou jste si dosud nepojmenovali?

Pilířová stránka Vztahy na Magnoli shromažďuje další texty o tom, jak se vztahy po čtyřicítce a padesátce skutečně mění — od touhy přes komunikaci až po různé vztahové modely. Najdete tam i předchozí díl tohoto seriálu o tom, co je ENM, a navazující texty o tom, jak s partnerem mluvit o otevření vztahu.

Prozkoumat pilíř Vztahy →

Zdroje

• Conley, T. D., Piemonte, J. L. — Are There "Better" and "Worse" Ways to be Consensually Non-Monogamous (CNM)?: CNM Types and CNM-Specific Predictors of Dyadic Adjustment, Archives of Sexual Behavior, 50, 1273–1286, 2021
• Conley, T. D., Matsick, J. L., Moors, A. C., Ziegler, A. — Investigation of Consensually Nonmonogamous Relationships, Perspectives on Psychological Science, 12(2), 205–232, 2017
• Sheff, E. — Longitudinal Polyamorous Family Study (probíhající výzkumný program od roku 1996, přes 130 rozhovorů ve třech vlnách)
• Oxford Research Encyclopedia — Relational Communication and Consensual Non-Monogamy
• Haupert, M. L., Gesselman, A. N., Moors, A. C., Fisher, H. E., Garcia, J. R. — Prevalence of Experiences With Consensual Nonmonogamous Relationships, Journal of Sex & Marital Therapy, 2017