Sexuální fantazie jsou normální — a věda to dávno ví
Podle rozsáhlého výzkumu má sexuální fantazie prakticky každý dospělý člověk — 97 %. Tomu, co jim skutečně škodí, se neříká fantazie. Říká se tomu stud.
Tento týden v neděli opět startuje program RESET ENERGIE. Přidejte se k nám a nastartujte svůj organismus.
Čtení na 7 minut a dozvíte se, že o spokojenosti nerozhoduje vztahový model, ale to, jak vědomě si ho partneři zvolili.
Jsou spolu dvacet tři let. Poznali se na koleji, brali se ve třiadvaceti, prošli dvěma dětmi, třemi byty a jedním vážným onemocněním rodiče. Otázka, jestli budou monogamní, nikdy nepadla — bylo to samozřejmé od první schůzky, jako dýchání.
Pak si jeden z nich přečte text o otevřených vztazích, možná i tady na Magnoli, a v hlavě se mu vynoří otázka, kterou nečekal: zvolili jsme si tohle vůbec někdy? Nebo jsme jen nikdy neřešili, že existuje alternativa?
Instinkt napovídá, že vědomá volba znamená zvážit víc možností — a že monogamie bez zvažování alternativ je proto ta míň promyšlená varianta. Data ukazují něco jiného. Rozhoduje, jestli jsou partneři ve vztahu přítomní a jestli k němu přistupují s rozmyslem, ne jaký model si vybrali.
V kultuře, kde vyrostla většina dnešních čtyřicátníků a padesátníků, monogamie nepotřebovala obhajobu. Byla to neutrální výchozí volba, samozřejmá jako příjmení po svatbě. Otevřený vztah nebo polyamorie naopak vždy musely být zdůvodněné, vysvětlené, obhájené před rodinou i před sebou samými.
Tahle asymetrie není náhoda a není ani důkaz, že monogamie funguje lépe. Je to kulturní zvýhodnění, které se projevuje i tam, kde by nemělo — přímo ve výzkumu samotném.
Cambridgeská experimentální studie dala lidem k posouzení čistě smyšlené páry: jeden monogamní, jeden v otevřeném vztahu, jeden polyamorní. Žádná skutečná data o spokojenosti, žádný reálný vztah za tím nestál — jen krátký popis na papíře. Přesto lidé hodnotili monogamní pár jako spokojenější. Nikdo v tom experimentu nezkoumal skutečné vztahy. Zkoumal se předsudek, a ten se potvrdil.
Portugalský sociální psycholog David Rodrigues, který v roce 2024 shrnul dosavadní výzkum vztahových norem, dochází k podobnému závěru z jiné strany: řada párů monogamii nikdy výslovně neřešila. Prostě ji mlčky převzali jako výchozí nastavení, aniž by o ní kdy vedli rozhovor. To neznamená, že jejich vztah je horší. Znamená to jen, že jde o nezmapované území — dokud se do něj někdo nepodívá.
Nejsilnější dostupný důkaz přišel v roce 2025. Meta-analýza týmu kolem Andersona spojila data z pětatřiceti studií a od téměř pětadvaceti tisíc lidí — a hledala jednu věc: liší se vztahová a sexuální spokojenost mezi monogamními páry a páry ve vědomě zvolené nemonogamii.
Nenašla nic. Rozdíl ve vztahové spokojenosti byl statisticky nulový, stejně jako rozdíl v sexuální spokojenosti. Platilo to u heterosexuálních i LGBTQ+ vzorků. A důvěra se závazkem, tedy ukazatele, o kterých by člověk čekal, že v monogamii budou vždycky vyšší? Ty tahle analýza neměřila — ale odpověď na ně existuje jinde.
Přišla o osm let dřív. Už v roce 2017 tým Terri Conleyové z Michiganské univerzity zjistil jen málo rozdílů v tom, jak vztahy monogamních a vědomě nemonogamních párů fungují, včetně žárlivosti a důvěry. O rok později stejný tým ukázal, že lidé ve vědomě nemonogamních vztazích nejsou celkově méně sexuálně spokojení než ti v monogamii — což vyvrací tichý předpoklad, že monogamie automaticky znamená lepší sexuální život.
Co to znamená v praxi: samotný model vztahu spokojenost nepředpovídá. Kdyby předpovídal, meta-analýza s pětadvaceti tisíci lidmi by rozdíl našla. Nenašla — a to při takovém rozsahu dat není náhoda, je to spolehlivý závěr.
Jedna poctivá výhrada patří i sem. Většina zahrnutých studií je observační, ne experimentální — lidé si svůj vztahový model vybírají sami, nikdo je do něj nerozdělil náhodně. Kdo si vybere vědomou nemonogamii, může se od průměrného monogamního páru lišit i v jiných ohledech, například v otevřenosti k rozhovoru o vlastních potřebách. Data to nevylučují. Ale ani to neoslabuje hlavní zjištění: rozdíl ve spokojenosti mezi modely, pokud existuje, je příliš malý na to, aby ho odhalil vzorek pětadvaceti tisíc lidí.
Tady je jádro věci. Pokud model sám o sobě spokojenost nerozhoduje, co ji tedy rozhoduje?
Přímá studie, která by srovnávala vědomě zvolenou monogamii s monogamií jako nezpochybněným výchozím nastavením, v čisté podobě neexistuje. To je potřeba říct rovnou a bez okolků — tahle konkrétní otázka ještě nebyla přesně takhle zkoumaná. Co existuje, je příbuzný koncept, který se jí blíží z jiného úhlu: takzvaná vztahová všímavost, tedy míra, do jaké jsou partneři ve vztahu přítomní, pozorní vůči tomu, co se mezi nimi děje, a do jaké k němu přistupují s rozmyslem.
Výzkum vztahové všímavosti opakovaně ukazuje totéž: čím víc jsou partneři přítomní a čím víc ke vztahu přistupují s rozmyslem, tím vyšší je jejich vztahová spokojenost a tím lépe zvládají konflikt. Tohle není přímý důkaz, že „vědomě zvolená" monogamie funguje lépe než „nezpochybněná". Je to logický most mezi dvěma příbuznými oblastmi výzkumu a je poctivé ho takhle nazvat.
Ten most drží i z druhé strany. Dlouhodobý výzkum komunikace mezi partnery, který v roce 2022 zveřejnil tým kolem Johnsona a Lavnera, ukazuje, že kvalita toho, jak spolu partneři mluví a vyjednávají hranice, předpovídá spokojenost silněji než struktura vztahu samotná. To platí u monogamních párů stejně jako u vědomě nemonogamních — pokud jsou partneři spokojení se svou dohodou a otevřeně o ní mluví, jejich spokojenost, důvěra a intimita se od monogamních párů neliší.
Jinými slovy: to, jak vědomě partneři přistupují ke svému vztahovému rámci, souvisí s tím, jak vědomě přistupují ke vztahu vůbec — a to je otázka, která přesahuje spor mezi monogamií a jejími alternativami.
Většina párů v monogamii nikdy neměla ten rozhovor, o kterém si myslí, že ho měli. Mlčení není souhlas. Je to jen absence otázky.
Nejde o to nic měnit. Jde o to přenést monogamii z kategorie „tak to prostě je" do kategorie „tohle jsme si vybrali a víme proč".
Tři otázky, které k tomu pomáhají — a k jejichž položení není potřeba krize ani terapeut:
Co mi monogamie skutečně dává, ne jen co zakazuje? Odpověď typu „jistotu" nebo „klid" je v pořádku, pokud je konkrétní — klid v čem přesně, jistota vůči čemu.
Kdy jsme o tomhle spolu naposledy mluvili jako o volbě, ne jako o samozřejmosti? Pokud odpověď zní „nikdy", to samo o sobě nic nekazí. Jen to ukazuje, kde je prostor pro rozhovor.
Změnilo by se něco v tom, jak spolu žijeme, kdybychom si tohle vědomě potvrdili nahlas? Často se nezmění nic prakticky — ale rozhovor sám posouvá vztah z mlčky předpokládaného do vědomě drženého.
Toto jsou otázky k zamyšlení a k rozhovoru, ne návod krok za krokem. Skutečná rozmluva s partnerem je jiná disciplína než čtení článku — vyžaduje čas, otevřenost a někdy i trochu nepohodlí, které se ale vyplatí.
Tenhle text nezpochybňuje monogamii ani ji nestaví nad otevřené vztahy nebo polyamorii. Staví ji na stejnou úroveň reflexe, jakou si zaslouží každý vztahový model — protože reflexe, ne štítek na vztahu, je to, co nakonec rozhoduje.
Teď víte, co říká výzkum. Otázka, kterou jste si možná ještě nikdy nepoložili nahlas, zní: kdy jste o svém vztahu naposledy takhle mluvili se svým partnerem?
Pochopit, že rozhoduje reflexe a ne model, je první krok. Přenést to do konkrétního rozhovoru s partnerem je krok druhý.
Prohlédněte si pilířovou stránku Vztahy — najdete tam další texty z této oblasti, včetně praktického návodu, jak podobný rozhovor s partnerem otevřít.