Fantazie o jiných lidech ve vztahu: zrada, nebo jen mysl při práci?

Čtení na 8 minut a dozvíte se, že obsah fantazie vztahu neškodí — riziko předpovídá vazebný styl, ne to, o kom sníte.

Leží vedle partnera, se kterým je patnáct let. On už spí. Ona ještě ne — a před chvílí ji vzrušila představa někoho úplně jiného. Bývalého kolegy. Herce z filmu, který viděla minulý týden. Člověka, kterého možná ani nezná jménem.

Ráno se probouzí s tichým znepokojením. Ne kvůli fantazii samotné — kvůli tomu, co si myslí, že fantazie znamená. Svého partnera miluje. Ve vztahu jí nic zásadního nechybí. A přesto v hlavě běžel scénář, který podle všeho, co kdy slyšela, patří k nevěře.

Data na tuhle otázku odpovídají jasněji, než by čekala. Fantazie o jiných lidech a spokojenost ve vztahu nejsou v přímém konfliktu, jak se běžně předpokládá — a existuje konkrétní mechanismus, který určuje, kdy fantazie vztahu neškodí a kdy je naopak signál, který stojí za pozornost.

Proč se za tuhle fantazii tolik lidí stydí

Kulturní narativ je jednoduchý: myslet na jiného člověka je zrada, i když se nic neděje. Fantazie se v této logice ztotožňuje s úmyslem — jako by mysl, která si něco představí, tím pádem po tom i toužila v realitě.

Jenže představa a záměr jsou dva odlišné psychické procesy. Mozek generuje sexuální scénáře podobně automaticky, jako vytváří ostatní denní snění — bez schválení, bez plánu, často bez zjevného spouštěče.

Protože se o tom nemluví, každý, kdo si tuhle fantazii prožije, si myslí, že je s tím sám. Sexuolog Justin Lehmiller, který fantazie zkoumal na tisících lidí, popisuje přesně tenhle vzorec: jde o rozšířený jev, o kterém se ale téměř nemluví. Ticho kolem tématu není důkaz vzácnosti — je to jen důsledek studu.

Stud navíc funguje jako past se dvěma čelistmi. Čtenář se bojí o fantazii mluvit, protože předpokládá, že ho to usvědčí z nespokojenosti. A protože o ní nemluví, nemá k dispozici žádné srovnání — nikoho, kdo by mu řekl, že prožívá totéž. Zůstává mu jen vlastní interpretace, a ta bývá přísnější než realita.

Co o tom skutečně říkají čísla o sexuálních fantaziích

Lehmiller v roce 2018 oslovil 4 175 dospělých Američanů a zeptal se jich přímo na obsah jejich sexuálních fantazií. Výsledek boří základní předpoklad, na kterém stojí celá ta úzkost: fantazie o partnerovi a fantazie o jiných lidech nejsou dvě soupeřící kategorie. U naprosté většiny lidí se prolínají.

Devět z deseti respondentů fantazírovalo o svém současném partnerovi přinejmenším jednou, více než polovina často. Zároveň 61 až 88 procent (podle pohlaví a orientace) fantazírovalo někdy o bývalém partnerovi, zhruba polovina o osobě, kterou si ani přesně nedokázali popsat, a 60 až 62 procent mužů a 19 až 31 procent žen o herci nebo herečce z filmu.

Jedno souhrnné číslo — „tolik procent lidí ve vztahu pravidelně fantazíruje o někom jiném" — Lehmiller neuvádí. Přesné číslo tohoto typu ve výzkumu prostě neexistuje, data jsou rozdělená jen po kategoriích. Co ale z nich jasně plyne: fantazírovat o partnerovi i o někom jiném ve stejném období života je běžné, ne výjimečné.

Podobně vyznívá i jiný, samostatný výzkum vazebných stylů: čím méně vnímavý připadá partner ve všedním dni, tím méně často se o něm člověku vůbec zdá — fantazie o partnerovi není samozřejmost, kterou vztah automaticky garantuje, ale spíš odraz toho, jak blízko se ve skutečnosti cítíte.

Otázka, kterou si čtenář skutečně klade, ale zní jinak. Nejde o to, jestli fantazie o jiné osobě existuje. Jde o to, jestli škodí.

Klíčový nález: fantazie o partnerovi vztah posiluje, o jiných ho neoslabuje

Izraelská psycholožka Gurit Birnbaum na tuhle otázku odpověděla experimentálně — což je ve výzkumu fantazie vzácnost. Ve čtyřech propojených studiích náhodně přiřadila účastníky do skupin: jedni měli chvíli záměrně fantazírovat o svém partnerovi, druzí o někom jiném.

Efekt u první skupiny byl jasný a měřitelný. Lidé, kteří si představovali partnera, hlásili vyšší touhu po něm a vyšší ochotu investovat do vztahu — víc náklonnosti, víc komplimentů, víc gest, která vztah aktivně posilují. Fantazie o partnerovi tedy není jen neutrální myšlenka. Je to aktivní palivo pro blízkost.

U druhé skupiny se nestalo nic z toho, co by člověk čekal, kdyby fantazie o jiné osobě byla skutečně nebezpečná. Touha po partnerovi neklesla. Ochota investovat do vztahu neklesla. Fantazie o jiné osobě fungovala prakticky jako neutrální denní snění — bez měřitelného dopadu na to, jak se lidé chovali ke svému partnerovi.

Tohle je randomizovaný experiment, ne jen pozorování souvislostí — což znamená, že výsledek lze číst jako přímou příčinnou souvislost, ne pouze jako náhodnou shodu. Omezení tu samozřejmě je: šlo o krátkodobé laboratorní zadání, ne o roky opakovaného fantazírování v běžném životě. Přesto je to nejsilnější dostupný důkaz, že obsah fantazie sám o sobě vztah neohrožuje.

Většina úzkosti, kterou lidé nad vlastní fantazií prožívají, tedy míří špatným směrem. Energie věnovaná obavám z toho, co se odehrálo v hlavě, by byla užitečnější věnovaná tomu, co se skutečně odehrává mezi dvěma lidmi ve dne.

Kdy fantazie o jiném člověku skutečně signalizuje riziko

Pokud obsah fantazie není problém, co tedy je? Odpověď leží jinde, než by čtenář čekal — ne v tom, o kom člověk fantazíruje, ale v tom, jaký vztahový vzorec za tím stojí.

Ve vztahové psychologii se tomuto vzorci říká vazebný styl — naučený způsob, jak člověk reguluje blízkost a odstup vůči druhým, zformovaný dávno před současným vztahem. Někteří lidé blízkost aktivně vyhledávají. Jiní ji nevědomky odsouvají, i když navenek ve vztahu zůstávají. Právě tahle druhá skupina je pro riziko nevěry klíčová — ne kvůli tomu, co si představují, ale kvůli tomu, jak zacházejí s blízkostí, která je jim nabízená v realitě.

Výzkum postavený na třech propojených studiích sledoval lidi s takzvanou vyhýbavou vazbou — vztahovým stylem, který upřednostňuje citový odstup před blízkostí. U těchto lidí souvisela vyhýbavost se skutečnou nevěrou, a to i po zohlednění spokojenosti ve vztahu, míry touhy, pohlaví a věku. V jedné z prospektivních studií se ukázalo něco konkrétního: podráždění, které lidé cítili z partnerovy potřeby blízkosti, částečně vysvětlovalo, proč vyhýbavost později vedla ke skutečné nevěře. Motiv udržet si odstup, ne fantazie samotná, je tady centrální mechanismus.

Podobný vzorec se objevuje i v samotném fantazírování. Jiný výzkum si nechal sto párů 42 dní psát deník a zjistil, že lidé, kteří vnímali svého partnera jako málo vnímavého k jejich potřebám, fantazírovali o něm méně často — a u mužů s vyhýbavou vazbou to souviselo s vyšší frekvencí fantazií o jiných lidech. Tahle data jsou z velké části korelační: ukazují souvislost, ne jednoznačný směr příčiny. Nelze z nich tvrdit, že vyhýbavost fantazii způsobuje, jen že jdou často ruku v ruce.

Z celého výzkumu se dá poskládat sada konkrétních znaků, které odlišují neškodnou fantazii od té, která stojí za pozornost. Tajnost — fantazie, kterou člověk aktivně skrývá jako „mentální aféru", ne jen jako soukromou myšlenku. Emoční bohatost — představa sdíleného života s konkrétní osobou, ne jen krátká sexuální scéna. Exkluzivita — opakovaná fantazie o jedné a téže osobě na úkor jakékoliv fantazie o partnerovi. A funkce úniku — fantazie, která slouží k tomu, aby si člověk nemusel připustit něco nepříjemného, co se ve vztahu skutečně děje.

Výzkum umí tyhle vzorce popsat statisticky. Nedokáže ale nikomu diagnostikovat jeho konkrétní vztah — to, jestli daná fantazie v daném životě něco znamená, zůstává vždy věcí osobního posouzení kontextu, ne aplikace vzorce na sebe sama.

Jak s tím pracovat, aniž byste si fantazii zakazovali

Potlačování fantazie jako strategie nemá ve výzkumu oporu — a i intuitivně je jasné, proč: čím víc se člověk snaží na něco nemyslet, tím častěji se mu to vrací. Užitečnější otázka nezní „jak fantazii zastavit", ale „jakou funkci u mě právě plní".

To neznamená, že si má čtenář fantazii cíleně pěstovat nebo jí přikládat nějaký zvláštní význam. Znamená to jen posunout pozornost jinam — z obsahu fantazie na to, co se skutečně děje mezi ním a partnerem ve dne, kdy nikdo nefantazíruje o nikom.

Je to jen mysl, která si na pozadí dne vytvořila obraz, jaký generuje běžně a bez příčiny? Nebo se čtenář v posledních týdnech přistihuje, že se k jedné a té samé fantazii vrací pravidelně, tají ji, a používá ji jako způsob, jak nemuset myslet na něco konkrétního, co ve vztahu chybí?

To, co se odehrává ve fantazii, a to, co se odehrává v reálné blízkosti s partnerem, jsou dvě různé vrstvy vztahu. Přístup Magnoli k vztahové psychologii pracuje s oběma zvlášť — protože se řídí odlišnými pravidly a vyžadují jiný typ pozornosti.

Podobným mýtům o fantazii — bez zúžení jen na jiné lidi — se věnuje i článek o tom, proč jsou erotické fantazie samy o sobě normální. Pokud vás zajímá anatomický základ vzrušení, souvisí s tím i článek o klitorisu a tom, co o něm většina lidí stále neví.

Víte teď, že fantazie o jiné osobě sama o sobě není varovný signál. Otázka, která zůstává, je jiná: jak rozpoznat u sebe ten moment, kdy se běžné denní snění změní v pravidelný únik od něčeho, co si ve vztahu zatím nechcete přiznat?

Pochopit, že fantazie sama o sobě není hrozba, je první krok. Rozpoznat u sebe skutečné vzorce citového odstupu ve vztahu je krok, který vyžaduje déletrvající a systematičtější pohled, než jeden článek dokáže nabídnout.

Pilíř Vztahy na Magnoli se věnuje přesně tomuhle rozhraní mezi vnitřním prožíváním a reálnou dynamikou páru.

Prozkoumat pilíř Vztahy →

Zdroje

• Lehmiller, J. — Tell Me What You Want, výzkum na 4 175 dospělých Američanech, 2018
• Birnbaum, G. a kol. — experimentální studie dyadické vs. extradyadické fantazie (4 studie)
• Birnbaum, G. — "You haven't been on my mind lately" — deníková studie, 100 párů, 42 dní
• Beaulieu a kol. — vyhýbavá vazba a extradyadické chování, tři propojené studie
• Guilbault a kol. — duální model sexuální vášně