Co je polyamorie a ENM: definice, čísla a rozdíl od nevěry

Čtení na 7 minut a dozvíte se, co přesně znamená polyamorie a zkratka ENM, kolik lidí to podle dat žije — a čím se to liší od nevěry.

Cestou na chalupu běží v autě podcast. Dva hosté v něm věcně, bez rozpaků mluví o svém otevřeném vztahu — o tom, jak si nastavili pravidla, kdo o čem ví a proč jim to takhle funguje. Po chvíli ticha řekne jeden z manželů: „Tohle je potřetí za měsíc, co o tom někde slyším."

Ještě před pár lety bylo takové téma okrajové, dobré tak do bulvárního článku o „swingerských párty". Dnes je najednou všude — v podcastech, v seriálech, v řeči kamarádů u večeře. Otázka, kterou si pár v autě položí, je logická: je tohle skutečně rozšířený jev, nebo jen mediální bublina, která zabírá víc místa, než odpovídá realitě?

Tento článek vysvětluje, co je polyamorie a co přesně znamená zkratka ENM (ethical non-monogamy, vědomá nemonogamie), ukáže, kolik lidí to podle nejlepších dostupných dat skutečně žije, a jasně oddělí tyto vztahové modely od nevěry. Bez doporučení, jestli je to pro vás vhodná volba — jen s přesným popisem toho, o čem se mluví.

Co je polyamorie a co znamená zkratka ENM

ENM je zkratka pro ethical non-monogamy — česky nejpřesněji „eticky vedená nemonogamie" nebo „vědomá nemonogamie". Jde o zastřešující pojem pro vztahové modely, ve kterých je zapojení do více než jednoho romantického nebo sexuálního vztahu známé a odsouhlasené všemi, kterých se to týká. Podle Americké psychologické asociace (APA), konkrétně její sekce pro psychologii sexuální orientace a genderové diverzity, patří do této skupiny několik odlišných modelů.

Polyamorie znamená víc emočně blízkých vztahů najednou, ať už s jasnou hierarchií (jeden vztah je „hlavní"), nebo bez ní. Je to nejznámější a nejčastěji zmiňovaná forma konsenzuální nemonogamie — v české veřejné debatě prakticky vstupní pojem pro celé téma. Otevřený vztah obvykle staví na jednom primárním páru, který si dovolí sexuální nebo romantické kontakty mimo pár podle předem dohodnutých pravidel. Swinging se soustředí na sexuální rozmanitost mimo pár, ne na budování paralelních citových vztahů. Existuje i takzvané „monogamish" uspořádání — vztah převážně monogamní s příležitostnými výjimkami — a relationship anarchy (vztahová anarchie), tedy odmítnutí zavedené představy, že partnerský vztah automaticky stojí nad přátelstvím nebo jiným poutem.

Hranice mezi těmito kategoriemi nejsou v praxi ostré a terminologie se dál vyvíjí. Někdo, kdo si říká polyamorní, může mít nastavení bližší otevřenému vztahu, a naopak — kategorie jsou užitečné pro orientaci, ne pro škatulkování konkrétních lidí. Přesně tomu, čím se jednotlivé formy ENM od sebe liší a jak fungují v každodenním životě, se bude věnovat další článek tohoto seriálu — otevřený vztah vs. polyamorie. Tady je důležité hlavně to, že jde o klasifikaci s odborným základem, ne o nálepky z internetové diskuze nebo z bulvárních titulků.

Podstatné je i to, co pod tyto pojmy nepatří. Otevřené manželství dohodnuté jen na papíře, ale nikdy doopravdy neprobrané, není konsenzuální nemonogamie — je to nejasnost, která se jí jen podobá. A vztah, kde jeden partner mlčky toleruje nevěru druhého z obavy nebo rezignace, také ne, i když navenek může vypadat podobně. Definice stojí na aktivním, opakovaném souhlasu, ne na mlčení nebo nedopovězených dohodách.

Kolik lidí polyamorii a ENM skutečně žije

Nejcitovanější číslo v této debatě zní: přibližně jeden z pěti dospělých Američanů má za život zkušenost s nějakou formou vědomé nemonogamie. Pochází z rozsáhlého výzkumu z roku 2017, který zpracoval odpovědi více než 8 700 lidí ve dvou nezávislých vzorcích. Než se na toto číslo spolehnete, zaslouží si přesnější popis, protože se v médiích běžně zjednodušuje způsobem, který mění jeho význam.

Dotázaní byli výhradně svobodní dospělí, ne lidé v aktuálním vztahu. A „zkušenost za život" neznamená „praktikuji to teď" — znamená to, že se s tím člověk v určitém období svého života setkal, třeba jen jednou. Když se výzkumníci ptali konkrétněji na aktuální praxi, čísla byla nižší a realističtější: zhruba jeden z dvaceti dospělých v současném vztahu žije nějakou formu vědomé nemonogamie a zhruba jeden z devíti ji považuje za svůj ideální vztahový model, i když ho momentálně nežije. Podíl zůstával překvapivě stabilní bez ohledu na věk, vzdělání, příjem i politické přesvědčení, byl ale vyšší u mužů než u žen.

Tady přichází poctivá výhrada, kterou nejde obejít: srovnatelná data pro Česko nebo německy mluvící země prakticky neexistují. Evropské sexuologické průzkumy sice sbírají informace o sexu mimo vztah, ale nerozlišují, jestli o něm partner věděl a souhlasil, nebo ne — a bez tohoto rozlišení nelze číslo pro konsenzuální nemonogamii vůbec spočítat. Existují i německy psané studie věnované komunitám kolem polyamorie nebo swingerských klubů, ty ale pracují jen se vzorkem lidí, kteří se do komunity sami přihlásili — takový vzorek nic neříká o tom, jak časté je toto uspořádání v běžné populaci.

Takže o americké situaci máme solidní, dobře zdokumentovaná čísla. O české a středoevropské realitě zatím ne — a to je omezení dat, ne důkaz, že se u nás nic podobného neděje.

Tato mezera stojí za jednu poznámku navíc. Vědecký zájem o dlouhodobé fungování polyamorních vztahů existuje i mimo statistiky výskytu — americká socioložka Elisabeth Sheffová sledovala téměř tři desetiletí polyamorní rodiny s dětmi a zaznamenala u nich jak výhody, tak zátěže podobné jiným nekonformním rodinným uspořádáním. I tento výzkum ale pracoval s úzkým, vzdělaným a spíše majetnějším vzorkem, takže ho nelze zobecnit na širokou populaci — ani americkou, natož českou.

Čím se polyamorie a ENM liší od nevěry

Rozdíl mezi konsenzuální nemonogamií a nevěrou není v tom, kolik lidí je do vztahu zapojeno. Je v tom, kdo o tom ví a kdo s tím souhlasil. Odborníci na vztahovou psychologii to shrnují jednoduše: etická nemonogamie je dohodnutá změna pravidel, nevěra je jejich porušení. V ENM všichni zúčastnění vědí o nastavení vztahu předem a souhlasí s vyjednanými hranicemi — ať jsou jakkoli široké nebo úzké. Nevěra je porušením dohodnuté výlučnosti bez vědomí druhé strany a zatajování je jejím jádrem.

Tento rozdíl má i praktický dopad na to, jak se o tématu dřív mluvilo ve výzkumu. Starší studie často slučovaly konsenzuální a nekonsenzuální nemonogamii do jedné společné kategorie „souběžných vztahů" — a takové míchání zkreslovalo závěry o tom, jak lidem v podobných uspořádáních je a jak fungují jejich vztahy. Novější práce, včetně přehledové studie z roku 2017, tyto dvě kategorie důsledně odděluje.

Konsenzus a otevřenost přitom nejsou jen formální pravidlo etické nemonogamie. Jsou to totéž, na čem stojí důvěra v jakémkoli vztahovém modelu, monogamii nevyjímaje — jen se v ENM musí vyjednávat výslovně a opakovaně, zatímco v monogamním vztahu se často berou jako samozřejmost, dokud je někdo neporuší.

Proč o polyamorii teď mluví každý druhý podcast

Tady je paradox, který stojí za pozornost: čísla o skutečné praxi ENM zůstávají v čase stabilní, ale jeho přítomnost ve veřejném prostoru viditelně roste. Podcasty, seriály i veřejně známé osobnosti o polyamorii a otevřených vztazích mluví čím dál otevřeněji, a mediální obraz tak vytváří dojem, že jde o rychle rostoucí trend. Data ale nic takového nenaznačují — podíl lidí se zkušeností s vědomou nemonogamií se v USA nemění podle věku ani podle politické orientace, natož podle toho, kolik se o něm mluví v podcastech v daném roce.

To, o čem se nejvíc mluví, není totéž co to, co nejvíc lidí dělá.

Zvýšená viditelnost má vlastní logické vysvětlení: co bylo dřív tabu, dnes má jazyk, terminologii a veřejné zástupce, kteří jsou ochotní o tom mluvit nahlas. To zvyšuje slyšitelnost tématu, ne nutně počet lidí, kteří ho žijí. Poslech tří podcastů o otevřených vztazích za měsíc neznamená, že se ve vašem okolí najednou něco změnilo — znamená to, že algoritmus nebo redakční plán tří pořadů se sešel na stejném tématu ve stejném období.

Znát definici a čísla je první krok k orientaci v tématu, o kterém se dnes mluví všude. Tenhle text ale nerozebírá prakticky, čím přesně se jednotlivé formy ENM liší v každodenním fungování, ani jak by případný rozhovor s partnerem na toto téma měl vypadat — to jsou samostatná témata, kterým se seriál o moderních vztahových modelech věnuje dál.

Co s touto informací dál, je otázka, kterou si každý zodpoví jinak: je to pro vás jen zajímavý kulturní jev, o kterém teď víte víc než většina lidí ve vašem okolí? Nebo je to téma, které se skutečně týká vašeho vztahu a stojí za to ho probrat s partnerem?

Pilířová stránka Vztahy na Magnoli shromažďuje další texty o tom, jak se vztahy po čtyřicítce a padesátce skutečně mění — od touhy přes komunikaci až po různé vztahové modely. Najdete tam i navazující články tohoto seriálu, včetně hlubšího rozboru rozdílu mezi otevřeným vztahem a polyamorií.

Prozkoumat pilíř Vztahy →

Zdroje

• Haupert, M. L., Gesselman, A. N., Moors, A. C., Fisher, H. E., Garcia, J. R. — Prevalence of Experiences With Consensual Nonmonogamous Relationships, Journal of Sex & Marital Therapy, 2017
• APA Division 44 (Society for the Psychology of Sexual Orientation and Gender Diversity) — Consensual Non-monogamy Fact Sheet
• Conley, T. D., Matsick, J. L., Moors, A. C., Ziegler, A. — Investigation of Consensually Nonmonogamous Relationships, Journal of Sex Research, 2017