V naší kultuře má snění, snílkovství, bloumání nebo představování si dost špatnou pověst. Máme tendenci pyšnit se svou silnou pracovní morálkou - často překládanou jako tvrdá práce po dlouhé hodiny s naprostým soustředěním, kdy není čas na nějaké hlouposti, nebo (nedej bože) nereálné představy. Denní snění je však velmi častý jev a výzkumy opakovaně ukazují, že se týká až 96 % osob.
Co to tedy je?
Odborně se jedná o „spontánní proud myšlenek v bdělém stavu, během kterého se věci odehrávají jinak, než tomu bývá v reálném světě“. Existuje několik přístupů a pohledů na tento fenomén a mohli bychom ho rozdělovat na:
Psychoanalýza zase tvrdí, že jsou spojené vyjádřením a zvládnutím skrytých tužeb, především sexuální či nepřátelské povahy, které by při odhalení vyvolávaly pocity viny nebo úzkosti. Freud měl za to, že je provádí jen nešťastní lidé, fantazie jsou podle něj jen "pouhou korekcí neuspokojivé skutečnosti", to se však časem změnilo a dnes se má za to, že je to projevem zdravé duše.
Proč snít?
Snění nám může poskytnout úlevu od nepříjemné životní reality či obtížných situací, zlepšuje náladu a působí proti pocitům nudy.
Na něco možná pozor
Mezi odborníky se však najdou i názory, že denní snění nemá prakticky žádnou přidanou hodnotu nebo se může potenciálně stát i škodlivým. Mluvíme pak o tzv. maladaptivních účincích. Ty se nejčastěji objevují coby copingový mechanismus v souvislosti s prožitým traumatem. Jedinec, který jím prošel, si totiž často vytváří pestrý vnitřní svět, pomocí něhož se od traumatu snaží uniknout.
Pro tvorbu imaginárních scénářů šťastného života je potřeba především perspektiva a naděje na jeho dosažení. Pokud chybí, může denní snění prohlubovat pocit bezmocnosti při návratu ke skutečnosti.
Kdy a jak na to?
Novější vědecké poznatky vykreslují jemnější obraz toho, co se s námi děje, když necháme svou mysl bloudit.
Snění může být dobré pro kreativitu - Na jedné straně můžeme řešit opravdu všední témata (například plánování nákupu) a to nemá na kreativitu žádný vliv. Když se však myšlenky ubírají fantasknějším směrem (například přehrávání nepravděpodobných fantazií nebo bizarních, vtipných scénářů) nebo směrem, který se nám zdá obzvláště významný, potom máme tendenci mít více kreativních nápadů a na konci dne se také cítíme více inspirováni.
Může nám zlepšit náladu - Velký rozdíl je právě v obsahu bloudících myšlenek. Pokud máte tendenci si vybavovat spíše minulé chyby nebo přehrávat společenské přešlapy, moc štěstí vám snění nepřinese. Lidé, kteří bloudí v pozitivních nebo zajímavějších myšlenkách si skutečně zlepšují náladu. Podobně jiné studie zjistily, že přemýšlení o lidech, které máte rádi, nebo přemýšlení o své potenciální budoucnosti více než o tom, co se stalo v minulosti, přináší pozitivní výsledky.
Špatné a dobré snění
Výzkumy v této oblasti jsou sice ještě mladé, ale naznačují, že může existovat správný a špatný způsob, jak se myšlenkami toulat.
Utíkat myšlenkami do zcela jiných oblastí v době, kdy se potřebujete soustředit na nějaký úkol (nebo riskovat, že ublížíte sobě nebo ostatním - když řídíte nebo operujete), může být problematické.
Pokud však necháte svou mysl bloudit při všedních úkolech, které nevyžadují soustředění (procházka, pletení, nebo mytí nádobí), může vám pomoci cítit se lépe nebo přijít na nové, kreativní nápady. Možná by to 0mohl být důvod, proč řada lidí přichází na skvělé nápady ve sprše, nebo třeba na toaletě.
Je dobré na to myslet
Vědci zjistili, že právě samotné uvědomění si kudy se v myšlenkách touláme hodně pomáhá. Řada účastníků studie musela přiznat, že se před účastí v průzkumu moc nezabývali tím, kam se jejich mysl ubírá, ale uvědomění procesu jim skutečně otevřelo oči. Hodně se v té spojitosti doporučuje mindfulness, která zvyšuje uvědomování si myšlenek a upozorní nás, když zabloudíme do „problematických témat“.
Autor: Tomáš Poucha
Foto zdroj pexels.com
Sedíte u rodinné večeře a držíte to už třetí týden. Ve všední dny nepijete, moučník necháváte být, po jídle jdete radši ven. Doma vám to jde skoro samo. A pak hostitelka nalévá, zastaví se u vašeho prázdného skla a s úsměvem dodá: „No tak, to si dneska nedáš ani skleničku?
Je půl třetí odpoledne a vy sedíte u stolu čtvrtou hodinu v kuse. Záda ztuhlá, šíje jako ze dřeva, myšlenky pomalejší než ráno. Po obědě přišel útlum, který znáte — a s ním tichý slib, že „dneska si po práci půjdete zacvičit".
Je večer a na displeji telefonu svítí 9 214 kroků. Skoro splněno, dnes to byl dobrý den. Chodíte každý den — se psem, do práce, na nákup. Trochu vás mrzí, že „to není žádný sport", je to jenom chození.
Se psem chodíte stejnou trasu kolem domu už léta, ráno na autobus a večer zpátky. Je to zvyk, ne rozhodnutí — nikdy jste o tom nepřemýšleli jako o tréninku. Když se vás kolegyně, která třikrát týdně běhá, zeptá, jestli taky sportujete, zaváháte.
Půl třetí ráno. Oči otevřené. Myšlenky se rozběhly dřív než vědomí stihlo říct ne. Padesátidvouletý muž se vzbudí bez zjevného důvodu. Žádný hluk, žádný rušivý sen. Jen najednou je vzhůru s pocitem, že ho čeká náročný den — přestože si večer myslel, že je v klidu.
Tři měsíce chodíte do posilovny přesně podle plánu — pondělí, středa, pátek, nic nevynecháváte. Přesto jste od druhé poloviny odpoledne unavení a večer dosednete na gauč s pocitem, že tělo je vypnuté, i v den, kdy jste cvičili.
Pondělní ráno v dubnu. Budík v sedm. Za oknem šedé nebe. Čtyřiapadesátiletá žena vstane, rozsvítí světlo v koupelně, udělá kávu a sedí nad telefonem třicet minut, než vyjde ven. Celý den pak zívá.
Kolem padesátky se dá cvičit roky a přemýšlet o svalech jenom jako o nástroji. Něco, co zvedne tašky z kufru auta, udrží rovná záda u počítače, umožní vyjít do třetího patra bez zadýchání.
Sklenka červeného k večeři. Druhá u filmu. Příjemné teplo, ramena povolí, oči těžknou. Usnete dřív než obvykle a s pocitem, že jste si konečně dali to, co tělo potřebuje. Pak se vzbudíte ve tři čtvrtě na čtyři.
Tři týdny fungovalo skoro všechno. Ranní pohyb, jídlo s dostatkem bílkovin, večerní rituál před spaním beze zbytečného světla z telefonu. Kalendář na ledničce má tři čisté řady odškrtnutých dní.
Je půl jedenácté večer. Ložnice vyvětraná, světla ztlumená, telefon odložený. A přesto ležíte a nejde to. Tělo je unavené, ale jako by neumělo přepnout do spánku. Většina lidí v takové chvíli hledá vinu v hlavě — ve starostech, v kávě po obědě, v tom, že „neumí vypnout".
Na jaře to vzal vážně. Po večeři začal chodit, upravil jídelníček, přihlásil se do posilovny. První dva týdny to šlo skoro samo — ráno se probudil s chutí a večer si tenisky obul bez přemýšlení.
Pětapadesátiletý muž je tři měsíce zpátky v posilovně. Chodí dvakrát týdně, poctivě. Přidal bílkoviny, po tréninku strečink, doma činky. A přesto ho svaly bolí dýl než dřív, síla se skoro nehne a ráno vstává, jako by večer vůbec necvičil.
Rozhodnutí padlo v neděli večer. Od pondělka hodina cvičení denně a konečně pořádná změna jídelníčku. První tři dny jdou skvěle — energie, hrdost, pocit, že tentokrát to vyjde. Pak přijde středa.
Stojíte na váze. Číslo je tam, kde být nemá — vyšší než před třemi lety, přestože jíte přibližně stejně. Lékař řekne „to je věk" a má pravdu, ale tahle odpověď nic nevysvětluje. Věk je zkratka za čtyři konkrétní fyziologické mechanismy, které mají přesná jména a které lze z velké části ovlivnit.
Neděle před polednem, košík plný věcí, kterým byste před deseti lety řekli „docela zdravé". A přesto za tři roky přibylo sedm kilogramů. Co třída výrobků zvaná ultra-zpracované potraviny s tělem skutečně dělá — proč se jich jí automaticky víc, proč to po čtyřicítce bolí víc, a co s tím konkrétně v úterý v Bille.
Muž, dvaapadesát let. Po poslední preventivní prohlídce před dvěma lety přestal doslazovat kávu. Začal kupovat celozrnný chleba místo bílého. Omezil pečivo, dvakrát týdně chodí do posilovny. Dnes sedí znovu u svého praktika. Krevní tlak trochu nad hranicí, cholesterol „hraniční", a pas — o dva centimetry víc než posledně.
Ráno po čtyřicetiminutové cestě autem vystoupíte a noha se na chvíli nechce narovnat. Není to bolest — je to ztuhlost, mírná a krátká, tělo potřebuje pár vteřin, než se rozjede. Před deseti lety jste si toho nevšímali.
Probudíte se po celkem slušné noci a stejně vstáváte s pocitem, že vám něco chybí. Ne bolest, ne teplota, nic, co byste popsali lékaři jako příznak. Jen tupá únava, která se drží celý den a druhý den je zase tady.
Pátý deník za deset let. Nebo osmý — přesné číslo se ztratilo. Jo-jo efekt zvenku vypadá jako selhání vůle. Uvnitř probíhá přesný opak: tělo dělá přesně to, co má. Co se při každém cyklu hubnutí a návratu skutečně děje — a kudy vede cesta ven, ne další rychlou dietou.
