Podnikání po padesátce věda dobře zná. Solopreneura v datech nenajdete

Čtení na 8 minut a dozvíte se, že nejúspěšnější zakladatele najdete ve středním věku — a co data o samostatném podnikání naopak neříkají.

Je mu dvaapadesát a doma má rozečtenou kalkulaci, kolik by si mohl účtovat jako nezávislý konzultant. Sám, bez zaměstnanců, s vlastním jménem na vizitce. Pětadvacet let dělá totéž technické poradenství, teď podruhé za tři roky přišla reorganizace a s ní nabídka odstupného.

Kolega z kanceláře mu tenhle měsíc řekl už potřetí tu samou větu: v jeho věku už se s tím nezačíná. Zní to jako fakt. Není to fakt — je to dojem, a část dat, která k tématu podnikání po padesátce existují, mu dokonce odporuje: nejúspěšnější zakladatele firem najdete ve středním věku, ne mezi dvacátníky.

Jenže ta samá data mluví o firmách, které najaly lidi. O tom, co plánuje on — podnikat sám, bez týmu — neříkají nic. Stojí tak mezi dvěma nepřesnými větami, ne mezi faktem a mýtem. Tenhle text ukáže, co se o věku a podnikatelském úspěchu skutečně změřilo, a kde se ta evidence tématu solopreneura netýká vůbec.

Nejúspěšnější zakladatelé nejsou dvacátníci. Jenže to nejsou ani solopreneuři

Nejrozšířenější představa o podnikání zní, že ho táhnou mladí lidé — dvacátníci s garážovým startupem, který se za pár let stane jednorožcem. Rozsáhlá studie na amerických administrativních datech tuhle představu vyvrací přímo. Mezi 2,7 milionu zakladatelů firem, které vznikly v letech 2007 až 2014 a najaly aspoň jednoho zaměstnance, byl průměrný věk zakladatele 41,9 roku. A u nejúspěšnější podskupiny — 1 700 zakladatelů z horního jednoho promile růstu zaměstnanosti — to bylo ještě víc: 45,0 roku.

Než se z toho čísla udělá závěr, patří k němu hned dvě upřesnění. Rozdíl mezi celkovým průměrem (41,9) a špičkovou podskupinou (45,0) je malý — 45,0 je průměr jedné extrémní skupiny, ne strop ani vrchol křivky úspěchu. A samo zjištění neříká, že po padesátce je šance na úspěch vyšší než ve čtyřiceti; ukazuje jen, kde leží těžiště jedné konkrétní podskupiny.

Teď to podstatné pro muže ze scény výš. Sledované firmy musely najmout aspoň jednoho zaměstnance, aby se do studie vůbec dostaly. Solopreneur — člověk, který podniká sám, bez týmu — v tomhle vzorku není. Ani jedna z těch firem.

Číslo 45,0 je tedy skutečné a je dobře změřené, ale mluví o jiné populaci, než je muž, který zvažuje samostatnou poradenskou praxi. Studie taky neříká nic o Evropě ani o Česku — vzorek je čistě americký. A neříká nic o příjmu, o spokojenosti ani o tom, jak dlouho firma vydrží — měří jen růst zaměstnanosti a úspěšný prodej či vstup na burzu. Ze zjištění o průměrném věku zakladatelů navíc nejde odvodit šanci konkrétního člověka: studie počítá s průměrem přes statisíce firem, ne s osudem jednoho čtenáře. Jinými slovy — číslo 45,0 vám neřekne nic o tom, jak dopadnete vy osobně, jen o tom, jak to v průměru dopadlo velké skupině amerických firem s najatými zaměstnanci.

Zkušenost v oboru je aktivum, které dvacátník nemá

Věk sám o sobě tedy vysvětluje málo. Co v týchž datech vysvětluje víc, je něco jiného: kolik let člověk strávil v oboru, než ho začal podnikat.

U firem ze stejného souboru dat platí: kdo neměl žádnou zkušenost v oboru, do kterého šel podnikat, měl šanci dosáhnout firmy z horní tisíciny nejrychleji rostoucích jen 0,11 procenta. Kdo měl v témže oboru tři a víc let zkušeností, měl tuhle šanci 0,22 až 0,26 procenta — podle toho, jak blízko byla zkušenost oboru zakládané firmy. Autoři to v jedné pracovní verzi studie z dubna 2018 sami popsali jako nárůst „až o 125 procent".

To číslo je pravdivé a zároveň snadno zavádějící bez těch dvou hodnot vedle sebe. Nárůst o 125 procent zní jako zdvojnásobení šance na úspěch. Ve skutečnosti jde o posun z jedné desetiny procenta na čtvrt procenta — obojí je pořád velmi vzácný výsledek, jen o něco méně vzácný. Pro vás z toho plyne jedno konkrétní ponaučení: i s roky zkušenosti v oboru zůstává šance dostat se mezi extrémně rychle rostoucí firmy velmi malá — zkušenost ji zvyšuje, ale nemění hru v jistotu. A to konkrétní číslo „125 procent" se navíc vyskytuje jen v pracovní verzi studie z roku 2018; v revizi z roku 2019 ani v recenzované verzi publikované v roce 2020 tahle formulace není.

Co tenhle řádek nedokládá, je stejně důležité jako to, co dokládá. Neříká, že zkušenost v oboru je ten úplně nejdůležitější faktor úspěchu ze všech — autoři jednotlivé faktory mezi sebou takhle nesrovnávali. A neříká nic přímo o věku: autoři čísla nepočítali zvlášť pro jednotlivé věkové skupiny, takže spojení „zkušenost roste s věkem, tedy starší mají výhodu" je výklad Magnoli, ne zjištění studie. Zkušenost se dá nasbírat i ve třiceti.

Co to pro vás znamená: pokud zvažujete podnikání v oboru, kde už roky pracujete, data tenhle krok podporují o dost víc, než kdybyste chtěli začít v oboru, který dobře neznáte — bez ohledu na to, kolik vám je.

Tohle je jediné místo v článku, kde věk hraje jen nepřímou roli. Zkušenost v oboru je měřitelné aktivum. Dvacet pět let na tom samém trhu, se stejnými zákazníky a stejnými chybami, které se dělají poprvé, je něco, co dvacátník prostě nemá — bez ohledu na to, jak talentovaný je.

Rozdvojený výnos: kvalita života nahoru, příjem dolů

Tahle sekce nese jediné zjištění v celém článku, které mluví přímo o lidech v pozdní fázi kariéry — ne o firmách, které najímají zaměstnance.

Dlouhodobá studie na datech English Longitudinal Study of Ageing sledovala stejné lidi po řadu let a zaznamenala, co se stalo těm, kdo v pozdní fázi kariéry přešli ze zaměstnání do podnikání. Zjištění je jednoznačné ve směru, i když bez čísla: přechod je spojený se zlepšením kvality života a zároveň se zhoršením příjmu. Obojí najednou, ne buď, anebo.

Přesně o kolik se kvalita života zlepší a o kolik příjem klesne, text nepřebírá — autoři to číslo neuvádějí v podobě, kterou by šlo bezpečně citovat. Nejde ani o stoprocentní jistotu, že za tím zlepšením stojí právě podnikání: výzkumníci se snažili srovnávat jen podobné lidi mezi sebou (ty, kdo přešli do podnikání, s těmi, kdo zůstali zaměstnaní, ale jinak měli obdobný život), aby vyloučili, že za rozdílem stojí něco jiného — ale úplně se to takhle vyloučit nedá nikdy. A neříká nic o Česku ani o kontinentální Evropě — vzorek je anglický a tvoří ho lidé od padesáti let výš, sledovaní v pěti vlnách mezi roky 2002 a 2011. Pro čtyřicátníky tedy platí jen s výhradou.

Přesto je tohle přesně ten typ zjištění, který se v populárních textech o druhé kariéře obvykle nezmiňuje, protože nezní jako reklama. Proč k tomu vůbec dochází, se dá vysvětlit i bez konkrétní studie, čistě logikou volby: čím kratší horizont člověk před sebou vidí, tím dráž ho stojí každý rok bez jistého příjmu, a tím přitažlivější je jistá mzda proti nejisté návratnosti podnikání — i když by jinak měl k podnikání dobrý důvod.

Muž ze scény výš tuhle cenu nikdy neslyšel nahlas vyslovenou. Slyšel „v tvém věku už se nezačíná". Neslyšel, že založení firmy teď podle dat pravděpodobně zlepší, jak hodnotí svůj vlastní život, a zároveň zhorší příjem — obojí najednou, ne jedno místo druhého.

Rozhodnutí založit firmu po padesátce není sázka na to, že to vyjde. Je to rozhodnutí, čeho z těch dvou věcí chcete víc — a většina lidí tohle rozhodnutí nikdy vědomě neudělá. Jen doufá, že dostane obojí.

A o samotném „jak" a o identitě se nedá poctivě říct téměř nic

Trh rad o druhé kariéře je velký a mluví sebejistě. Slibuje kroky, jak zvládnout strach ze selhání, jak najít novou profesní identitu, jak se vyrovnat s tím, že člověk začíná znovu. Pro nic z toho evidenční vrstva tohoto textu nenašla oporu, kterou by šlo postavit na doloženém zdroji — ani jedna recenzovaná práce o psychologii pozdního zakladatele, kterou se podařilo dohledat, neprošla ověřením dost silně na to, aby v textu mohla stát jako zjištění.

To je informace o stavu výzkumu, ne omluva. Znamená to, že když někdo tvrdí, že přesně ví, jak zvládnout identitní krizi pozdního zakladatele, mluví z přesvědčení, ne z dat, která by tenhle text měl k dispozici. Stejně tak neexistuje jediná dohledaná recenzovaná práce s německy nebo česky mluvícím vzorkem — cokoli platí pro americké nebo anglické zakladatele, nemusí platit tady.

Jedna věc se přesto dá říct poctivě, a plyne přímo z toho, co ukázala předchozí sekce: pokud pozdní přechod do podnikání skutečně nese rozdvojený výnos, pak rozhodnutí, jestli firmu založit, je v jádru otázka priority, ne otázka podnikatelského plánu. To je úvaha, která z dat logicky plyne, ne nový nález.

Je to otázka směřování — co v druhé polovině kariéry chcete, aby váš čas dělal, když nemůžete mít obojí najednou.

Víte teď, co se o věku a úspěchu dá doložit a co ne. Nezodpovězená zůstává jiná otázka: podle čeho poznáte, jestli je pro vás teď důležitější jistota příjmu, nebo kvalita, se kterou trávíte čas — protože obojí naráz podle dostupné evidence nedostanete.

Vědět, co o věku a úspěchu skutečně říká evidence, je jedna věc. Rozhodnout, co v druhé polovině kariéry chcete od svého času, je jiná — a takové rozhodnutí se dělá hůř, když vám na konci dne nezbývá energie ani na to, co už máte.

Program Reset Energie k tomu dává základ: čtyřtýdenní e-mailový program, každé ráno jeden krátký e-mail s jednou konkrétní akcí — týden 1 spánek, týden 2 strava a metabolická flexibilita, týden 3 pohyb, týden 4 udržení návyků. U každého doporučení je uvedená síla důkazu a zdroj.

Podívat se na Reset Energie →

Zdroje

• Azoulay, P., Jones, B. F., Kim, J. D., Miranda, J. — Age and High-Growth Entrepreneurship, American Economic Review: Insights, 2020.
• Azoulay, P., Jones, B. F., Kim, J. D., Miranda, J. — Age and High-Growth Entrepreneurship (pracovní verze, April 2018), NBER Working Paper No. 24489.
• Kautonen, T., Kibler, E., Minniti, M. — Late-career entrepreneurship, income and quality of life, Journal of Business Venturing, 2017.