Čas pro sebe po padesátce: nárok, nebo sobectví?
Čtení na devět minut. Čas pro sebe zní jako omluva. Co výzkum říká o laskavosti k sobě, péči o zdraví a motivaci a kde data o čase pro sebe chybí. Plus malé cvičení.
Čtení na sedm minut. Kolem padesátky se od mužů čeká, že vědí, kam míří. Co když to očekávání nestojí na tom, jak lidé skutečně stárnou, ale na mýtu?
Oslava padesátin švagra, pozdě večer na zahradě. Tomáš, 49, stojí s pivem u stolu s chlebíčky, když se k němu přitočí starší kolega ze švagrovy firmy.
„A co ty, Tomáši, kam to dál míříš? Ve tvém věku už člověk přece ví, co chce."
„No jasně," usměje se Tomáš. „Já jsem spokojený."
Cestou domů mlčí, dívá se na prázdnou silnici a ptá se sám sebe, jestli to byla lež, nebo jen zdvořilost. Manželka se na něj podívá: „Tys řekl, že víš, co chceš? To jsem nevěděla."
Nejde o to, jestli má Tomáš změnit práci, nebo zůstat. Jeho nejistota se stejně dobře může týkat zdraví, vztahů nebo toho, k čemu chce využít příštích deset let. Jde o tu větu: ve tvém věku už člověk ví.
Věk má přinášet moudrost a jasno a kolem padesátky to od sebe člověk čeká. Jenže čím víc let přibývá, tím víc to vypadá, že ostatní už to vědí, jen vy ne. Jestli moudrosti a jasnosti o sobě s věkem opravdu přibývá, zkoumali badatelé v Michiganu a na Floridě.
Za deset minut čtení budete vědět, co o moudrosti a jasnosti ve středním věku říkají data, proč je „už bys měl vědět" mýtus a co se v těch letech mění doopravdy. Návod na hledání hodnot tu nenajdete, ten má své místo jinde.
Badatelé v Michiganu oslovili náhodně vybrané dospělé z jednoho okresu. Předložili jim příběhy o sporech mezi cizími lidmi a dopisy do poradny a nechali je uvažovat, jak by se situace mohla vyvinout. Neptali se tedy na vlastní život, ale na konflikty druhých. Za moudré považovali uvažování, které bere v úvahu víc pohledů, hledá kompromis a přiznává, kde končí vlastní vědění.
Přepisy rozhovorů pak hodnotili posuzovatelé, kteří nevěděli, kolik je komu let. Nešlo o to, jak moudře o sobě lidé smýšlejí, ale o to, jak skutečně uvažovali nahlas.
Výsledek je pro představu moudrého středního věku nepříjemný. Lidé ve věku 41–58 let neuvažovali o cizích konfliktech průkazně moudřeji než 25–40letí. Výrazně vyšší skóre měli až lidé starší šedesáti let a muži se přitom od žen nelišili. Mezi mladou dospělostí a středním věkem se v tomto měření nic průkazného nepohnulo, v jedné ze dvou studií byl jen náznak. Lidé kolem padesátky tu tedy nebyli rozvážnější než mladší, i když to od sebe často čekají.
Dvě výhrady patří hned sem. Jde o průřezové srovnání, tedy o snímek různých lidí v jednom okamžiku, ne o sledování týchž lidí v čase; rozdíl mezi skupinami proto může být i rozdílem generací. A vyšší skóre lidí nad šedesát platí pro tento vzorek, ne jako obecné pravidlo, že moudrost roste do stáří. V tom odborná literatura jednotná není.
Tomáš by v takovém rozhovoru možná uvažoval velmi rozumně. O sporu dvou cizích lidí se přemýšlí snáz než o vlastních příštích deseti letech.
Tohle je mimochodem jiná otázka než ta, kterou řeší článek Fluidní a krystalická inteligence: kariéra po padesátce. Tam jde o rychlost myšlení a zkušenost v práci, tady o moudré uvažování o lidských sporech.
Studie z Floridy měřila něco jiného: jasnost sebepojetí. Zjednodušeně jde o to, nakolik jste si jistý, jaký jste, a jestli máte pocit, že jste pořád tentýž člověk v práci, doma i mezi přáteli. Badatelé rozdělili dospělé ve věku 20–88 let do skupin podle toho, jak jasný a ucelený obraz o sobě mají. Nejpříznivější profil, tedy jasné a ucelené sebepojetí, se objevoval častěji u šedesátiletých a starších než u mladých.
Méně jasno o sobě než starší mívali mladí dospělí ve věku 20–39 let. Lidé ve věku 40–59 let se od nich lišili jen v jednom typu profilu: méně často u nich vycházel obraz o sobě „roztříštěný". V tom hlavním, v jasném a uceleném sebepojetí, se od mladých průkazně nelišili. Rozdíl mezi muži a ženami nevyšel ani tady.
Jedna věc vyšla ve všech věkových skupinách stejně: lidé s jasným sebepojetím měli lepší psychickou pohodu. Je to souvislost, ne příčina. Nevíme, jestli jasno přináší pohodu, pohoda usnadňuje jasno, nebo obojí souvisí s něčím třetím.
I tahle studie je průřezová a malá, s lidmi z jedné oblasti Floridy. Do vzorku se nedostali lidé s depresí, takže starší účastníci zřejmě vycházejí lépe, než by odpovídalo celé populaci. A hlavně: měří se tu „vím, jaký jsem", ne „vím, co chci". V běžné řeči se ty dvě otázky slévají, ve skutečnosti jsou různé.
V těchto datech střední věk nevychází jako období, kdy se jasno dostaví samo. Nejistota ve 49 proto není osobní nedostatek ani znamení, že vám něco uniklo.
Jasno s kulatými narozeninami vám nikdo nezaručil. Jen vám to někdo namluvil. A vy mu věříte víc než sami sobě.
Představa moudrého středního věku má ještě jednu skrytou past. Počítá s tím, že moudrost je vlastnost, kterou buď máte, nebo nemáte, a pokud ji máte, platí všude: v práci, doma i v nemocniční čekárně. Kdo od sebe čeká moudrost ve všech situacích, klade si laťku, kterou nejde přeskočit pokaždé.
Tak to ale nevypadá. Kanadští badatelé nechali lidi zhodnotit, jak uvažovali v konkrétní nedávné situaci. Když tentýž člověk popsal dva různé konflikty, jeho uvažování se mezi nimi znatelně lišilo. A lidé, kteří vzpomínali na spor s přítelem, uvažovali v průměru moudřeji než ti, kdo popisovali spor v práci.
Když stejné lidi změřili znovu po letech, shoda mezi oběma měřeními byla jen střední. Moudré uvažování se proto nechová jako pevný rys, spíš jako něco, co se v každé situaci odehrává znovu.
Hranice jsou jasné. Šlo o to, jak lidé sami hodnotili své uvažování, ne o pozorované chování, a účastníkům bylo v průměru mladší než čtyřicet let. Věk tu byl jen vedlejší otázkou a starších lidí bylo ve vzorku málo, takže o středním věku tahle práce mnoho neřekne.
Tomáš to zná. Doma s dětmi umí naslouchat a hledat kompromis, v práci se nad rozpočtem zasekne na jediném úhlu pohledu. Není moudrý ani nemoudrý, v každé situaci je jiný.
Pro otázku „co chci" z toho plyne rámec, ne návod. „Vím" platí v konkrétní situaci, ne jednou provždy.
Pokud ne jistota, tak co? Studie, která sledovala tytéž lidi deset let, nabízí střízlivou odpověď.
U dospělých ve věku 18–94 let se sociální síť zvětšovala do středního věku a pak se zmenšovala, hlavně tím, že ubývalo vzdálenějších vztahů. Počet blízkých lidí přitom zůstával zhruba stejný. Kruh nejbližších tedy nemizí, řídnou spíš jeho okraje.
To, jak se lidé den za dnem cítili, přitom nepředpovídala velikost sítě, ale napětí ve vztazích: kdo měl kolem sebe víc vztahů spojených s nepříjemnými emocemi, prožíval nepříjemné emoce častěji. Samotné příjemné vztahy dobrou náladu nepředpovídaly. Naladění ale změřili jen jednou, takže jde spíš o vodítko než o hotový závěr.
Jestli lidé okrajové vztahy pouštějí záměrně, studie neukazuje; to je výklad teorie, ne zjištění. Vzorek byl navíc malý a z jedné oblasti USA a studie muže zvlášť nevykazuje. V jiné práci lidé středního věku v dotazníku častěji než mladší i starší uváděli, že si vědomě vybírají cíle, soustředí na ně úsilí a hledají náhradní cesty, když něco nejde. I to je ale jen to, co o sobě říkali, ne doklad, že vědí, co chtějí.
Nepřibývá tedy jistota. Mění se to, na co v životě zbývá místo. Jak střední věk souvisí s potřebou něco předávat dál, rozebírá článek Generativita, nebo stagnace: dilema středního věku; tady jde jen o vztahy a výběr.
Celý obraz má své meze. Studie jsou převážně americké a průřezové, takže rozdíl mezi skupinami může být rozdílem generací, ne vývojem. Moudré uvažování o cizích konfliktech ani jasnost sebepojetí nejsou totéž co jasno o vlastních cílech, u stáří se literatura neshoduje a pro muže 45–60 zvlášť data nemáme.
Když věk jasno sám nepřidává, nemá smysl čekat, až se ozve zevnitř. Užitečnější je vybrat si jednu konkrétní situaci tohoto týdne: jednu schůzku, jedno odmítnutí, jednu večerní volbu mezi gaučem a něčím, co odkládáte. A pak sledovat, co v ní uděláte. Ne co cítíte, ale co uděláte.
Situace je malá schválně. Na otázku, co chcete od života, se odpovídá těžko. Na otázku, co chcete od tohohle úterního večera, odpovědět jde, a z takových odpovědí se časem dá něco vyčíst.
Ve Směřování se na otázku „co chci" nehledá jednorázová odpověď, kterou jednou najdete a pak už máte. Odpověď vzniká opakovaným rozhodováním v situacích, které se postupně skládají v celek. Jak s hodnotami a prioritami pracovat soustavně, rozebírají další články této oblasti. A pokud máte pocit, že to podstatné pořád necháváte na později, podívejte se na článek Odkládáme život na potom.
O týden později sedí Tomáš s manželkou u večeře. „Myslel jsi to na té oslavě vážně?" zeptá se ho. „Nevím," odpoví. „Ale v úterý jsem odmítl jednu zakázku navíc. A nemrzí mě to." Manželka se usměje: „To je víc, než jsi tam řekl."
Na to navazuje hledání hodnot v každodenním chování, otázka, čí očekávání vedete, a střízlivé čtení Mansona.
Jinou stránku středního věku otevírá text Jak přemýšlet o smrti po padesátce? Shrnuje, co o tom víme a kdy je čas obrátit se na lidi.
Kdy naposledy jste se v nějaké konkrétní situaci zachoval tak, že jste věděl, co chcete, a co vás k tomu vedlo?
Rozhoduje se líp, když na to máte energii, ne jen čas.
Reset Energie je čtyřtýdenní e-mailový program: každé ráno jeden krátký e-mail s jednou konkrétní akcí. První týden patří spánku, druhý stravě a metabolické flexibilitě, třetí pohybu a čtvrtý udržení návyků. U každého doporučení najdete sílu důkazu a zdroj.