Rajmont: Nespoutaný herec, co utekl stereotypu

Ten, co hrál Pavla Novotného. A pak sám sebe

Filipa Rajmonta zná v od jisté doby skoro každý. Jakmile někdo řekne „ten herec, co hrál Pavla Novotného“, začne se přikyvovat. Jeho výkon v minisérii Iveta byl tak přesvědčivý, že se s touto postavou srostl. Ačkoliv – jak sám říká – se bál, že ho za to Novotný zmlátí. Místo toho přišlo uznání. Nejen od diváků, ale i od samotného předobrazu.

Jenže Filip Rajmont není jednorozměrný. Ve skutečnosti je možná pravým opakem toho, jak působí na obrazovce. Divadelní herec s osmnácti lety v Národním divadle. Muž, který s naprostou upřímností mluví o coming outu, odchodu z prestižního angažmá, politice, osobní proměně i fyzickém restartu. V podcastu Magnoli Universe s Tondou Parmou nabízí jeden z nejotevřenějších rozhovorů, jaké kdy uslyšíte.

„Doma jsem chodil a koktal jako Novotný,“ směje se. „Role mě úplně pohltila. Ale byla to úleva. Konečně jsem mohl být zase trochu expresivní.“

Nejdřív Národní, potom svoboda

Odejít z Národního divadla není běžná věc. Rajmont tam byl 18 let. Hostoval, zkoušel, hrál. Ale jednoho dne zjistil, že už jen prochází rutinou. „Když jdete z šatny na jeviště déle, než tam pak stojíte, je něco špatně,“ konstatuje. Hrál číšníky a postavy, které nemají jméno. Cítil, že už tam není platný, ani šťastný.

Mluvil o tom s novým vedením. A to ho v odchodu podpořilo. Přestože měl strach, co bude dál, rozhodl se. A prakticky hned začaly přicházet nabídky – role, spolupráce, projekty. „Hlavně jsem konečně mohl pracovat s lidmi, se kterými opravdu chci. A to je dneska pro mě největší luxus.“

Barování: dvacet let improvizace, satiry i terapie

Většina lidí by řekla, že Barování je jen hudební večer s vtipem. Filip Rajmont to ale vnímá jinak. „Je to moje terapie. Postavím se na pódium, v obleku, a začnu mluvit o tom, co mě štve. Politika, společnost, svět. A protože to balím do humoru, lidi to berou. Ale já si to hlavně potřebuju odžít.“

Spolu se Sandrou Novákovou začal tenhle improvizovaný večer ještě v Rubínu. Měl to být jednorázový pokus. Dnes je z toho kultovní záležitost v Malostranské besedě, která vychovala nejednu hudební nebo hereckou hvězdu.

Ze života: z flámů do ticha

Rajmontova otevřenost není hraná. Mluví naprosto přirozeně o věcech, kterým se jiní vyhýbají. Coming out. Terapie. Samota. Přestavba životního stylu.

„Tělo si o to řeklo samo,“ popisuje svůj přechod od cigaret a alkoholu k brokolici a pravidelnému cvičení. „Jednoho dne jsem přestal kouřit. Přestalo mi chutnat pivo. A začalo mě bavit cvičit, spát, jíst normálně. Mejdan si dám jednou za dva měsíce. A někdy ani to ne.“

To všechno přichází s věkem – ale taky se zkušeností. Třeba s tím, jaké to je stát v Národním divadle a neříct skoro žádnou repliku. Nebo jaké to je vnímat mladou generaci, která přináší otázky, na které někdo z padesátníků nemusí umět odpovědět.

Tolerance není móda. Je to základ

Rozhovor se přirozeně dotýká i společenských témat. Gender, identita, manželství pro všechny. Rajmont neuhýbá. Přiznává, že některým věcem nerozumí, ale nechce je zpochybňovat. „Ty věci tu byly vždycky. Jen nebyly vidět. A to, že o nich teď mluvíme, je pokrok, ne chyba.“

Adopce dětí páry stejného pohlaví? „Jsem pro. Nikdo zatím nedoložil jediný důkaz, že je to špatně. A když se podíváte na Výměnu manželek, tak pochopíte, že to, co dítě potřebuje, je láska. Ne konvenční formát.“

Dědictví a otázky beze slov

Filip je z výrazné umělecké rodiny. Dědeček E. F. Burian, matka herečka, otec režisér. Přesto tvrdí, že herectví si vlastně nikdy nevybral – jen mu „vyšlo“, když mu nešla matika. A jestli někdy přemýšlí, co jiného mohl dělat? „Možná bych byl výbornej policajt, mám na to postavu“ říká se smíchem umělec podsaditého vzrůstu.

Dědečka Buriana by se ale rád na pár věcí zeptal. Třeba na jeho poválečné komunistické nadšení. „Neodsuzuju to. Ale chtěl bych to slyšet z první ruky. Myslím, že kdyby žil déle, sám by uznal, že se mýlil.“

A co bude dál?

Filip Rajmont nemá velké plány. Nehoní se za cenami, ale připouští, že by si nějaký ten Český lev rád přinesl domů. Ne kvůli egu. Spíš aby mohl říct: „Už patřím mezi ty, se kterými si chci povídat.“

Dnes si cení hlavně možnosti volby. Možnosti říct ne. Možnosti pracovat s lidmi, kteří ho inspirují. A být tím, kým doopravdy je.

Možná všichni neznáte jeho jméno. Ale po tomhle rozhovoru na něj už nezapomenete.

Celý si ho můžete pustit ZDE.

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli

Zdroj: Magnoli Universe

Článek vznikl s podporou AI.