Panika jako zlom – a dar

Spisovatelka, novinářka a čerstvá podcastová autorka Klára Mandausová o sobě říká, že nosí „čip s vybitou baterkou“. Tohle přirovnání k zařízení, které monitorovalo její srdeční arytmie, je ale víc než technickou poznámkou. Je metaforou – pro tělo, které někdy jede naplno, i když duše potřebuje zpomalit. A právě o tom je i její podcast Paní Panika. O zkušenosti, kterou si nevyberete, ale která vás může změnit.

„Myslela jsem, že mám infarkt,“ vzpomíná Klára na okamžik, kdy všechno začalo. Bylo horko, jela sama autem z Moravy do Prahy a náhle jí bylo zle. Vystupovala, dýchala, seděla, zkoušela „to“ prodýchat. Netušila, že právě vstupuje do zcela nové etapy svého života – s panikou jako tichým, ale všeobjímajícím společníkem.

Nevinný začátek? Šok přichází až potom

Celé to odstartovala situace, která by vyděsila každého rodiče: komplikace při banální operaci čtyřleté dcery. Lékaři jí omylem přeřízli žílu. Následovalo několik hodin krvácení, zvracení krve, další operace. Klára čekala za dveřmi. Řekli jí, že dceru přivezou za půl hodiny. Trvalo to přes hodinu. Nikdo s ní nemluvil. Sestřička jen stroze oznámila, že „nic říct nemůže“.

Tenhle okamžik – plný absolutní bezmoci – v ní zůstal. A i když pak bylo všechno v pořádku a rodina odjela na dovolenou, tělo na to nezapomnělo. Právě v tom zdánlivém klidu, když nečekala vůbec nic, přišla panická ataka.

„Je to jako když se v tobě něco přepne. Nějaké kolečko se přesune na jiné místo. A všechno je jinak.“

Tělo chce utéct. Ale není kam

Panika má podle Kláry jasné projevy: srdce buší, ruce se potí, žaludek se svírá, tělo se třese. „Tělo se připravuje na boj, nebo na útěk. Jenže není před čím utéct. A to je ten největší problém.“

Fyzické projevy jsou jen jedna část. Těžší je ztráta kontroly. Změněný stav vědomí. Odosobnění. „Jako byste se dívali na film. Vidíte sami sebe, ale nejste to vy. Přemýšlíte, jestli náhodou neumřete. A pokud ano, neuvidíte už svou dceru, muže, rodiče.“

Klára se tehdy zhroutila v restauraci a zavolala si záchranku. V nemocnici jí vysvětlili, co se děje. Že jde o panickou poruchu. Ale i tak trvalo měsíce, než se odhodlala vyhledat odbornou pomoc.

Nepřenosná zkušenost

Nejtěžší bylo, jak na to reagovalo okolí. „Někdo vám řekne, že jste hysterka. Někdo, že si vymýšlíte. Nebo že se máte vyspat. Ale to nefunguje.“ Podle Kláry je panika neviditelná a nepřenositelná. Kdo to nezažil, nepochopí. A přesto právě takové sdílení může ostatním pomoci.

Reakce na její podcast to jen potvrzují. Lidé jí volají, píší. Děkují, že o tom mluví. Především ženy. Některé roky mlčely, protože se bály nepochopení. Klářin hlas je pro ně první ozvěnou, která říká: „Nejsi v tom sama.“

Rozšiřující se území

Jedním z krutých aspektů panické poruchy je její schopnost se rozšiřovat. „Nejdřív jsem přestala jezdit po dálnici. Pak i po okreskách. Pak se to přeneslo do ulic. A nakonec jsem měla problém i doma, které bylo poslední bezpečné místo.“

Byla to spirála strachu, která se sama utahovala. Až do momentu, kdy přišel zlom. Klára si v zoufalství přála „ať se něco stane“. Místo tragédie ale přišlo psaní. Náhodou. Nabídka od známého režiséra, že jí vydá knihu, pokud ji napíše. A tím se změnilo všechno.

Psát jako dýchat

Psaní bylo nejprve prostředkem, jak zkušenost zpracovat. Později se stalo vášní, profesí a nakonec i způsobem, jak být v kontaktu se světem. Dnes má Klára na kontě několik knih. Ta nejnovější, Když na horách svítá, není o panice. Ale je o přátelství, tajemství a rovnováze. O tématech, která s duševním zdravím souvisejí více, než se zdá.

„Tajemství může ublížit, když ho prozradíš. Ale i když ho neřekneš. A tohle dilema řeší hlavní postavy knihy.“

Paní Panika: podcast bez návodů, ale s porozuměním

Podcast Paní Panika vznikl spontánně. Původně chtěla nahrát pár epizod na Facebook. Dnes už jde o vícedílnou sérii s ambicí pozvat i další hosty – včetně odborníků, jako je psychiatr Radkin Honzák. „Nejsem terapeut. Ale zažila jsem to. A někdy i to stačí.“

Formát je jednoduchý: osobní vyprávění. Žádná učebnice, žádná diagnóza. Jen sdílený příběh. Ten, který začal ve chvíli, kdy se dceřina banální operace změnila v noční můru – a panika se stala vnitřním navigačním systémem.

Panika neodchází. Ale dá se ochočit

Klára si nemyslí, že paniku „porazila“. „Říkám si: šimrá mě břicho. Znám to. Ale už se nebojím.“ Důležité je podle ní naučit se být sám se sebou. Nepotlačovat emoce, ale přijímat je. A přestat čekat, že za nás štěstí zařídí někdo jiný.

„Už neříkám: jsem nešťastná, protože TY jsi něco udělal. Ale: jsem nešťastná, protože JÁ něco cítím. A to je velký rozdíl.“

A čip?

V rozhovoru zazní i druhý, fyzický příběh. Problémy se srdcem. Arytmie. Lékaři jí do hrudníku zašili monitorovací čip. Ten už dnes nefunguje – baterka došla – ale zůstal jako memento. „Pan profesor mi řekl, že ho mám jako památku. Tak jo. Mám památku. A taky už vím, že moje tělo a moje psychika jsou propojené. A že obě potřebují péči.“

Dnes? S radostí. I s panikou

Klára dnes jezdí autem. Píše knihy. Dělá podcasty. Mluví o tématech, která společnost často odmítá. A především se naučila něco, co zní jednoduše, ale jednoduché to není: nebýt proti sobě.

„Dopřát si malou radost. Pláč, když chce ven. Hněv, když je třeba. A hlavně se nepřetvařovat.“

Chcete slyšet její příběh? Poslechněte si podcast Paní Panika na všech streamovacích platformách. Nebo si pusťte celý rozhovor na YouTube kanálu Magnoli ZDE.

Protože i panika, když ji pochopíme, může ukázat cestu ven. A možná i dál.

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli

Zdroj: Magnoli Universe

Článek vznikl s podporou AI.