Výčitky, když myslíte na sebe: co o nich víme?
Proč se výčitka ozve dřív než rozhodnutí? Co data říkají o dělbě práce doma, myšlenkové práci a rozdílu mezi vinou a studem a co nevíme. Plus cvičení.
NIKOL KLAPKOVÁ
Vzpomeňte si, jak vás naposledy někdo fotil. Pamatujete si první myšlenku, která vás napadla, když jste se na snímku uviděli? Cítili jste těžkost na hrudi a horkost na spáncích s vnitřním hlasem „ježíšmarjá, já tam zase vypadám“, anebo lehký, radostný pocit s pomyšlením „jeee… mně to tu sluší“?
Teoreticky všichni víme, že každý z nás je naprosto jedinečný, neopakovatelný. Jakýsi ideál krásy, jak ho vnímá obecně společnost, je úplně zcestný a nereálný. Je vlastně hloupost ho tvořit a je nesmyslné chtít se mu rovnat, nicméně lidé mají často sklony ke zkratkám a zjednodušování.

Když fotím rodinu anebo jednotlivce, často spolu natrefíme na to, co se komu na sobě nelíbí, a já se coby fotograf, který splní každé přání, snažím vyhovět a fotit z takových úhlů, které tu nechtěnost potlačí do pozadí nebo přímo zneviditelní. Chci totiž, aby fotografovaní měli radost, aby se sami sobě líbili, to je můj hlavní cíl.
Setkávám se při focení s mnoha krásnými lidmi. Někdy jen kroutím hlavou, kde oni sami vnímají své nedostatky. Moc jsem si vždy přála, aby se lidé sami sobě líbili takoví, jací jsou, bezpodmínečně. A pak mi došlo, že musím začít u sebe. Po kouskách jsem každé ráno četla knížku „Miluj svůj život“ od Luise L. Hay. V začátcích jsem měla problém přijmout jazyk, jakým je knížka napsaná. Brzy jsem si ale zvykla, ba co víc, přijde mi to psané vážně hezky a vše mi logicky dává smysl. Po několika měsících téměř každodenního čtení knížky jsem se zastavila a zhodnotila, jak jsem se cítila předtím a teď. Byl to pro mě zlomový moment. Došlo mi, že i tak náročné změny je reálné dokázat.
Každý si musí najít svou cestu a svůj recept, jak toho dosáhnout, tak jako na mě fungovalo každodenní čtení knihy. Stačí mít motivaci a trpělivost. Od té doby už na sebe nejsem tak přísná ani v životě, ani na fotkách. Mít rád sám sebe je pro mě celoživotní práce. Ačkoliv jsem ušla velký kus cesty, tak vím, že jsem teprve na začátku. Zásadní je pro mě otázka: „Jak moc přejeme někomu velmi blízkému, aby byl šťastný a měl se rád takový, jaký se narodil?“ Přejeme to sami sobě se stejnou vřelostí?
Líbí se vám na lidech vrásky? A líbí se vám vrásky na sobě? Já mám vrásky ráda. Odjakživa mi přišly zajímavé. Zrcadlí duši, jsou otiskem našeho života vepsaného do tváře, odráží to, jací jsme i jací jsme byli, jakou mimiku nejčastěji používáme. Ukazují, jestli se víc smějeme, nebo mračíme. Vrásky i šedé vlasy nám připomínají, že čas neustále běží a že právě tak jako každá životní etapa má své kouzlo, tak i vaše tvář má vždy své půvaby. Nejradostnější je brát se takoví, jací zrovna jsme.
Člověk zná sám sebe jen z pár úhlů, které mu poskytuje pohled do zrcadla. Často býváme překvapeni, když na fotkách zjistíme, jak naše postava a vlasy vypadají zezadu. Můžeme mít pocit, že to nejsme my. Lidem okolo na tom ale nepřijde vůbec nic zvláštního, ti nás pochopitelně znají ze všech stran. Prohlédněte si fotky, na kterých jste, a posuďte, jak jste na nich se sebou spokojeni. Pokud se sami sobě na fotce nelíbíte, zkuste najít alespoň jednu věc, kterou na sobě můžete pochválit. Věřím, že čím více se na svoji fotku budete dívat, tím víc takových věcí najdete, až nakonec uvidíte, že vám to sluší.
Původní znění naleznete v Pravém domácím časopise zde: https://www.pravydomaci.cz/mit-sam-sebe-rad-a-nejen-na-fotkach-11524/