„Nebuď takový snílek!“ – a proč by to vlastně mělo být špatně?
Vzpomínáte si, jak jste jako děti dokázali celé hodiny bloumat, vymýšlet pohádkové příběhy nebo si představovat, kým vším jednou budete? A kdy přesně jsme se rozhodli, že snění je pro slabochy, nepraktiky a lenochy?
Naše kultura bývá posedlá obrazem tvrdě pracujícího člověka, který se chlubí dvanáctihodinovou pracovní dobou, neochvějným soustředěním a neochotou „ztrácet čas“. Zároveň se ale ukazuje, že až 96 % lidí přiznává, že během dne sní – a často i vícekrát. Nejsme tedy náhodou spíš pokrytci, když se tváříme, že snění je frivolní nesmysl?
Odborníci denní snění definují jako „spontánní proud myšlenek v bdělém stavu, během kterého se věci odehrávají jinak než v realitě“. A že je o co stát – protože nejde jen o zbytečné utíkání z reality, ale o proces s překvapivě bohatým významem.
Co se nám honí hlavou?
Možná si říkáte, že denní snění je jen o „Co bych dělal, kdybych vyhrál loterii?“. Jenže škála je mnohem širší:
A právě tato rozmanitost ukazuje, proč je denní snění tak zajímavé. Psychoanalýza mu kdysi dávala poněkud temnou nálepku. Freud tvrdil, že je to „korekce neuspokojivé reality“ a domníval se, že snění je spíš známkou neštěstí a potlačených tužeb. V jeho době se soudilo, že slušný člověk nemá čas na takové „nesmysly“.
Dnes se ale na to díváme jinak: schopnost snít je znakem zdravé psychiky. Je to způsob, jak se vyrovnáváme s nepříjemnými skutečnostmi, jak zpracováváme emoce, a dokonce i jak plánujeme budoucnost.
Proč bychom měli snít?
Denní snění je víc než únik. Výzkumy ukazují, že může:
Ale není snění taky past?
Ano – denní snění není jen růžové obláčky a rozkvetlé louky. Vědci mluví o tzv. maladaptivním snění – kdy se člověk až příliš upne na svůj vnitřní svět. Často se to stává lidem s traumatickou zkušeností, kteří se tak snaží uniknout nepříjemné realitě.
Pokud nám snění nenabízí naději na dosažení lepšího života, může se návrat do skutečnosti jevit až bolestně prázdný. Snění samo o sobě tedy není vždy lékem – záleží, co v něm vidíme.
Kdy snít?
Věda posledních let ukazuje, že denní snění není jednorozměrné. Má „správnou“ a „nesprávnou“ podobu – a to záleží hlavně na obsahu a kontextu:
Jak snít lépe?
Zajímavým zjištěním je, že samotné uvědomění procesu hodně mění. V jedné studii lidé přiznávali, že se předtím nikdy nezamýšleli, kam jejich myšlenky bloudí. Jakmile to ale začali sledovat, otevřelo jim to oči.
Mindfulness (všímavost) tu hraje zásadní roli. Pomáhá rozpoznat, když se naše myšlenky dostanou do škodlivých smyček – třeba do opakovaného přehrávání chyb. Naopak nás podporuje v tom, abychom je nechali jít tam, kde mohou být prospěšné: k fantazii, řešení problémů, radosti.
Přijměte snění jako součást života
Pokud tedy máte pocit, že „ztrácíte čas“ tím, že bloumáte, přehrajte si to v hlavě jinak. Snění není slabost. Je to způsob, jak se naše mysl regeneruje, učí, plánuje a objevuje nové cesty.
Je to čas pro sebe. Pro své nápady, pro své touhy. Pro únik i pro řešení. A možná právě tam – v té zdánlivě plané, rozostřené krajině myšlenek – najdete něco, co vám změní život.
Autor: Tomáš Poucha
Foto: Pexels.com
Zdroje:
Sedíte u rodinné večeře a držíte to už třetí týden. Ve všední dny nepijete, moučník necháváte být, po jídle jdete radši ven. Doma vám to jde skoro samo. A pak hostitelka nalévá, zastaví se u vašeho prázdného skla a s úsměvem dodá: „No tak, to si dneska nedáš ani skleničku?
Je půl třetí odpoledne a vy sedíte u stolu čtvrtou hodinu v kuse. Záda ztuhlá, šíje jako ze dřeva, myšlenky pomalejší než ráno. Po obědě přišel útlum, který znáte — a s ním tichý slib, že „dneska si po práci půjdete zacvičit".
Je večer a na displeji telefonu svítí 9 214 kroků. Skoro splněno, dnes to byl dobrý den. Chodíte každý den — se psem, do práce, na nákup. Trochu vás mrzí, že „to není žádný sport", je to jenom chození.
Se psem chodíte stejnou trasu kolem domu už léta, ráno na autobus a večer zpátky. Je to zvyk, ne rozhodnutí — nikdy jste o tom nepřemýšleli jako o tréninku. Když se vás kolegyně, která třikrát týdně běhá, zeptá, jestli taky sportujete, zaváháte.
Půl třetí ráno. Oči otevřené. Myšlenky se rozběhly dřív než vědomí stihlo říct ne. Padesátidvouletý muž se vzbudí bez zjevného důvodu. Žádný hluk, žádný rušivý sen. Jen najednou je vzhůru s pocitem, že ho čeká náročný den — přestože si večer myslel, že je v klidu.
Tři měsíce chodíte do posilovny přesně podle plánu — pondělí, středa, pátek, nic nevynecháváte. Přesto jste od druhé poloviny odpoledne unavení a večer dosednete na gauč s pocitem, že tělo je vypnuté, i v den, kdy jste cvičili.
Pondělní ráno v dubnu. Budík v sedm. Za oknem šedé nebe. Čtyřiapadesátiletá žena vstane, rozsvítí světlo v koupelně, udělá kávu a sedí nad telefonem třicet minut, než vyjde ven. Celý den pak zívá.
Kolem padesátky se dá cvičit roky a přemýšlet o svalech jenom jako o nástroji. Něco, co zvedne tašky z kufru auta, udrží rovná záda u počítače, umožní vyjít do třetího patra bez zadýchání.
Sklenka červeného k večeři. Druhá u filmu. Příjemné teplo, ramena povolí, oči těžknou. Usnete dřív než obvykle a s pocitem, že jste si konečně dali to, co tělo potřebuje. Pak se vzbudíte ve tři čtvrtě na čtyři.
Tři týdny fungovalo skoro všechno. Ranní pohyb, jídlo s dostatkem bílkovin, večerní rituál před spaním beze zbytečného světla z telefonu. Kalendář na ledničce má tři čisté řady odškrtnutých dní.
Je půl jedenácté večer. Ložnice vyvětraná, světla ztlumená, telefon odložený. A přesto ležíte a nejde to. Tělo je unavené, ale jako by neumělo přepnout do spánku. Většina lidí v takové chvíli hledá vinu v hlavě — ve starostech, v kávě po obědě, v tom, že „neumí vypnout".
Na jaře to vzal vážně. Po večeři začal chodit, upravil jídelníček, přihlásil se do posilovny. První dva týdny to šlo skoro samo — ráno se probudil s chutí a večer si tenisky obul bez přemýšlení.
Pětapadesátiletý muž je tři měsíce zpátky v posilovně. Chodí dvakrát týdně, poctivě. Přidal bílkoviny, po tréninku strečink, doma činky. A přesto ho svaly bolí dýl než dřív, síla se skoro nehne a ráno vstává, jako by večer vůbec necvičil.
Rozhodnutí padlo v neděli večer. Od pondělka hodina cvičení denně a konečně pořádná změna jídelníčku. První tři dny jdou skvěle — energie, hrdost, pocit, že tentokrát to vyjde. Pak přijde středa.
Stojíte na váze. Číslo je tam, kde být nemá — vyšší než před třemi lety, přestože jíte přibližně stejně. Lékař řekne „to je věk" a má pravdu, ale tahle odpověď nic nevysvětluje. Věk je zkratka za čtyři konkrétní fyziologické mechanismy, které mají přesná jména a které lze z velké části ovlivnit.
Neděle před polednem, košík plný věcí, kterým byste před deseti lety řekli „docela zdravé". A přesto za tři roky přibylo sedm kilogramů. Co třída výrobků zvaná ultra-zpracované potraviny s tělem skutečně dělá — proč se jich jí automaticky víc, proč to po čtyřicítce bolí víc, a co s tím konkrétně v úterý v Bille.
Muž, dvaapadesát let. Po poslední preventivní prohlídce před dvěma lety přestal doslazovat kávu. Začal kupovat celozrnný chleba místo bílého. Omezil pečivo, dvakrát týdně chodí do posilovny. Dnes sedí znovu u svého praktika. Krevní tlak trochu nad hranicí, cholesterol „hraniční", a pas — o dva centimetry víc než posledně.
Ráno po čtyřicetiminutové cestě autem vystoupíte a noha se na chvíli nechce narovnat. Není to bolest — je to ztuhlost, mírná a krátká, tělo potřebuje pár vteřin, než se rozjede. Před deseti lety jste si toho nevšímali.
Probudíte se po celkem slušné noci a stejně vstáváte s pocitem, že vám něco chybí. Ne bolest, ne teplota, nic, co byste popsali lékaři jako příznak. Jen tupá únava, která se drží celý den a druhý den je zase tady.
Pátý deník za deset let. Nebo osmý — přesné číslo se ztratilo. Jo-jo efekt zvenku vypadá jako selhání vůle. Uvnitř probíhá přesný opak: tělo dělá přesně to, co má. Co se při každém cyklu hubnutí a návratu skutečně děje — a kudy vede cesta ven, ne další rychlou dietou.
