Jak vlastně vypadá duševně zdravý člověk?
Na první pohled jednoduchá otázka. Ale odpověď vás možná překvapí.
Co je to vlastně lenost?
Lenost je slovo, které většinou používáme jako výčitku. Na děti, na partnery, na sebe. Líný znamená nespolehlivý. Slabý. Nedisciplinovaný. Ale co když to není pravda? Co když je „lenost“ jen etiketou, kterou dáváme něčemu, co jsme se nikdy nenaučili správně číst?
Ve skutečnosti totiž může lenost znamenat celou řadu vnitřních stavů:
Jinými slovy – lenost není nedostatek aktivity. Lenost je informace. A stejně jako bolest říká tělu, že je třeba se zastavit, lenost říká duši, že už nemůže dál běžet tímhle směrem.
Proč se lenosti tak bojíme?
Protože jsme v ní byli vychováváni jako v protikladu ke všemu, co má hodnotu.
Od malička slýcháme:
A tak se naučíme měřit vlastní hodnotu skrze výkon. Ne podle toho, jací jsme, ale co jsme zvládli. Co jsme vyřešili. Kolik věcí jsme odškrtli. Když potom přijde den, kdy nic neděláme, nedokážeme si to užít. Cítíme vinu. Vnitřní neklid. Sebeodsouzení.
Lenost se tak stává nepřítelem, kterého musíme přemoci, místo abychom se zastavili a ptali se:
„Proč se mi vlastně nechce? A co tím moje tělo, mysl, duše říkají?“
Lenost jako přirozený rytmus života
Každý živý organismus střídá aktivitu a útlum. Rostliny rostou jen v určité fázi roku. Tělo potřebuje spánek. Mozek potřebuje pauzu. Dítě potřebuje znuděný čas, aby se naučilo vnímat samo sebe. Ale my jsme tento rytmus rozbili.
Naučili jsme se, že činnost je normální stav, a nečinnost je chyba systému. Přitom z biologického hlediska je to naopak: činnost je výdej, který musí být vyvážen obnovou. Jinak systém kolabuje.
Lenost tedy není chyba. Je to návrat k rovnováze. Někdy i zoufalý pokus těla, jak se ubránit vlastnímu přetížení.
Jak se k sobě začít chovat jinak
Neexistuje žádné univerzální „správně“. Každý z nás má jiný práh pro aktivitu, jiný způsob odpočinku, jiný rytmus. Ale co nás všechny spojuje, je fakt, že se sebou trávíme celý život. A pokud ten život prožijeme v režimu stálé výčitky a sebekritiky, přetížíme se dřív, než dojdeme k čemukoliv smysluplnému.
Zkusme místo boje s leností udělat první krok jinam: pochopit ji jako informaci. A sebe jako někoho, kdo si může zvolit jiný vztah k vlastní hodnotě.
Cvičení 1: Můj seznam věcí, které nemusím udělat
Sedněte si s papírem a tužkou a napište si seznam věcí, které:
Vedle každé položky si napište:
Pak si zkuste vybrat jednu z nich a příští týden ji vynechat. Sledujte, co se stane. Ne v kalendáři. Ve vás.
Cvičení 2: Mluvím se sebou jako s přítelem?
Zkuste následující větu:
Způsob, jakým mluvíme sami se sebou, formuje naši realitu. Pokud je v tom trpělivost, soucit a pochopení, pak i lenost přestává být hrozba. Je to jen informace. A my se učíme ji slyšet bez toho, že bychom se za ni trestali.
Cvičení 3: Dovoluji si „nic“
Vyhraďte si 15 minut. Nastavte si časovač. A v těch 15 minutách si nedávejte žádný úkol. Nic se nemusí. Můžete si lehnout, koukat z okna, sedět na podlaze. Jen sledujte, co přichází.
Pozorujte:
Cvičení není o tom, aby to bylo příjemné. Je o tom vidět, co se stane, když opravdu na chvíli nic nemusíte. A jak je těžké jen být, pokud jste celý život zvyklí dělat.
Závěr: Není to lenost. Je to zpráva
Zpomalit není slabost. Je to akt pozornosti. Odmítnout další úkol není pohodlnost. Je to rozhodnutí.
Autor: Tomáš Poucha
Foto: Pexels.com
Zdroje: