Lenost jako kompas: Co nám říká, když ji konečně posloucháme

Co je to vlastně lenost?

Lenost je slovo, které většinou používáme jako výčitku. Na děti, na partnery, na sebe. Líný znamená nespolehlivý. Slabý. Nedisciplinovaný. Ale co když to není pravda? Co když je „lenost“ jen etiketou, kterou dáváme něčemu, co jsme se nikdy nenaučili správně číst?

Ve skutečnosti totiž může lenost znamenat celou řadu vnitřních stavů:

• přetížení, které už nedokážeme nést,
• ztrátu smyslu, kvůli které nám chybí energie něco začít,
• nesouhlas se směrem, kterým jdeme,
• hlubokou únavu, která se nevyřeší jedním víkendem volna,
• nebo potřebu být konečně chvíli sám sebou, bez tlaku.

Jinými slovy – lenost není nedostatek aktivity. Lenost je informace. A stejně jako bolest říká tělu, že je třeba se zastavit, lenost říká duši, že už nemůže dál běžet tímhle směrem.

Proč se lenosti tak bojíme?

Protože jsme v ní byli vychováváni jako v protikladu ke všemu, co má hodnotu.

Od malička slýcháme:

• „Seber se, a něco dělej.“
• „Když si budeš jen tak sedět, ničeho nedosáhneš.“
• „Musíš být užitečný.“

A tak se naučíme měřit vlastní hodnotu skrze výkon. Ne podle toho, jací jsme, ale co jsme zvládli. Co jsme vyřešili. Kolik věcí jsme odškrtli. Když potom přijde den, kdy nic neděláme, nedokážeme si to užít. Cítíme vinu. Vnitřní neklid. Sebeodsouzení.

Lenost se tak stává nepřítelem, kterého musíme přemoci, místo abychom se zastavili a ptali se:

„Proč se mi vlastně nechce? A co tím moje tělo, mysl, duše říkají?“

Lenost jako přirozený rytmus života

Každý živý organismus střídá aktivitu a útlum. Rostliny rostou jen v určité fázi roku. Tělo potřebuje spánek. Mozek potřebuje pauzu. Dítě potřebuje znuděný čas, aby se naučilo vnímat samo sebe. Ale my jsme tento rytmus rozbili.

Naučili jsme se, že činnost je normální stav, a nečinnost je chyba systému. Přitom z biologického hlediska je to naopak: činnost je výdej, který musí být vyvážen obnovou. Jinak systém kolabuje.

Lenost tedy není chyba. Je to návrat k rovnováze. Někdy i zoufalý pokus těla, jak se ubránit vlastnímu přetížení.

Jak se k sobě začít chovat jinak

Neexistuje žádné univerzální „správně“. Každý z nás má jiný práh pro aktivitu, jiný způsob odpočinku, jiný rytmus. Ale co nás všechny spojuje, je fakt, že se sebou trávíme celý život. A pokud ten život prožijeme v režimu stálé výčitky a sebekritiky, přetížíme se dřív, než dojdeme k čemukoliv smysluplnému.

Zkusme místo boje s leností udělat první krok jinam: pochopit ji jako informaci. A sebe jako někoho, kdo si může zvolit jiný vztah k vlastní hodnotě.

Cvičení 1: Můj seznam věcí, které nemusím udělat

Sedněte si s papírem a tužkou a napište si seznam věcí, které:

• často děláte ze zvyku nebo ze strachu, že „by se měly“,
• nikdo po vás vlastně nechce,
• vás vyčerpávají a nepřinášejí smysl,
• děláte jen proto, abyste měli pocit, že „nezahálíte“.

Vedle každé položky si napište:

• K čemu vám to slouží?
• Čeho se bojíte, když to neděláte?
• Co by se stalo, kdybyste to nedělali?

Pak si zkuste vybrat jednu z nich a příští týden ji vynechat. Sledujte, co se stane. Ne v kalendáři. Ve vás.

Cvičení 2: Mluvím se sebou jako s přítelem?

Zkuste následující větu:

• „Dneska nemám energii. Cítím se vyčerpaně. Jsem líný. A je to v pořádku.“
• A teď si položte otázku: Řekl bych to takhle i někomu, koho mám rád?
• Anebo bych řekl: „No tak, zaber, co se flákáš!“

Způsob, jakým mluvíme sami se sebou, formuje naši realitu. Pokud je v tom trpělivost, soucit a pochopení, pak i lenost přestává být hrozba. Je to jen informace. A my se učíme ji slyšet bez toho, že bychom se za ni trestali.

Cvičení 3: Dovoluji si „nic“

Vyhraďte si 15 minut. Nastavte si časovač. A v těch 15 minutách si nedávejte žádný úkol. Nic se nemusí. Můžete si lehnout, koukat z okna, sedět na podlaze. Jen sledujte, co přichází.

Pozorujte:

• Jak rychle se objeví neklid?
• Jaké výčitky nebo myšlenky se derou na povrch?
• Co vám říká tělo?

Cvičení není o tom, aby to bylo příjemné. Je o tom vidět, co se stane, když opravdu na chvíli nic nemusíte. A jak je těžké jen být, pokud jste celý život zvyklí dělat.

Závěr: Není to lenost. Je to zpráva

Zpomalit není slabost. Je to akt pozornosti. Odmítnout další úkol není pohodlnost. Je to rozhodnutí.

• Být k sobě laskavý není selhání. Je to známka vnitřní zralosti.
• Lenost může být maskovaná potřeba. Potřeba odpočinout si od výkonu, od tlaku, od sebehodnocení. Může být začátkem změny. Ne cílem – ale startem k tomu, co má opravdu smysl.
• A možná je nejvyšší forma dospělosti právě ta chvíle, kdy si řeknete:
• „Tuhle věc opravdu nemusím dělat. A můj život tím neztratí na hodnotě.“

Autor: Tomáš Poucha

Foto: Pexels.com

Zdroje:

• https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4465119/
• https://journals.sagepub.com/doi/abs/10.1177/2158244017705739
• https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S105381001630314X
• https://www.frontiersin.org/articles/10.3389/fpsyg.2018.01890/full
• https://www.psychologytoday.com/us/articles/200307/the-benefits-laziness