Křehkost, která dýchá. Rozhovor s Katarínou Koščovou

Když Katarína Koščová držela v rukou svou poslední desku s názvem Krehkosť, uvědomila si, že to slovo přesně vystihuje všechno, čím poslední roky žila. „Je to pocit, který jsem dlouho neuměla pojmenovat. Křehkost není slabost, ale stav, ve kterém se člověk teprve učí síle,“ říká v rozhovoru pro Magnoli.

O albu, které vznikalo z ticha

„Většinou mám dřív název než písně,“ začíná Katarína. „Tentokrát to ale nebyl plán. Potřebovala jsem pojmenovat období, ve kterém jsem si uvědomila, že každý z nás je rozbitelný. A že právě v té zranitelnosti je krása.“

Spolu s klavíristou Danem Špinerem se zavřeli na několik dní na chatě pod Tatrami. Žádné studio, žádné telefony, jen ticho, les a hudba. „Nevěděli jsme, jestli vůbec něco vznikne. Nahrávali jsme včetně nádechů, šustění papíru, Dano dokonce nahrával ptáky venku. Chtěli jsme, aby ta deska dýchala, aby na ní zůstal život.“

Z ticha vzniklo album, které působí jako deník. Jedna píseň vznikla poté, co si s Danem přečetli ranní zprávy o válce. „Oba jsme se rozplakali a já napsala dva sloky. To bylo všechno, co se dalo říct.“

O společnosti, která ztrácí řeč

Rozhovor se rychle stáčí od hudby ke společenským tématům. Katarína se netají tím, že se v posledních letech stala občansky aktivní. „Na Slovensku se mění významy slov. Politici se vysmívají empatii, solidarita se označuje za slabost. Když to člověk pozoruje, pochopí, že demokracie je stejně křehká jako my sami.“

Účastní se protestů, vystupuje na nich i zpívá. „Kdysi jsem říkala, že chci, aby má hudba nikoho nevyrušovala. Dnes chci pravý opak. Chci lidi vyrušit z lhostejnosti, probudit v nich emoci. Nemusí se mnou souhlasit, ale ať něco cítí.“

Přesto v ní zůstává naděje. „Když vidím starou paní z Popradu, která organizovala protesty už v roce 1989 a stojí tam znovu, dodává mi to sílu. Je to důkaz, že se pořád najdou lidé, kteří se nevzdávají.“

Hudba jako osobní terapie

Katarína mluví klidně, ale bez zastírání. V jednom okamžiku řekne, že se k pojmu „křehkost“ dostala i přes vlastní propady. „Dlouho jsem bojovala s úzkostmi a panickými atakami. Byla jsem obézní, nevyspalá, vyčerpaná. V covidu jsem poprvé musela přiznat, že to sama nezvládnu.“

Vyhledala odbornou pomoc. „Psychiatrička se mě zeptala, co chci terapií dosáhnout. Po chvíli jsem řekla: Chtěla bych se konečně mít ráda. To byla pravda, kterou jsem do té doby neuměla vyslovit.“

Léčba jí přinesla úlevu i nový pohled na vlastní tělo. „Nešlo o hubnutí, ale o to, abych se cítila dobře. Začala jsem chodit, cvičit, jíst normálně. Učím se být k sobě laskavá. Vím, že když si člověk zlomí nohu, jde k lékaři. Když má zlomenou duši, měl by jít taky.“

O SuperStar, která bolí ještě po letech

Když v roce 2004 vyhrála první slovenskou SuperStar, byla mladá a nepřipravená. „Najednou každý věděl, jaká bych měla být. Jedni mě chtěli rockovou, jiní šansonovou. Nešlo uspokojit všechny. A já uvěřila, že když nejsem úspěšná podle nich, nestojím za nic.“

Média ji označovala za „skrachovanou superstar“. „Tehdy jsem tomu věřila. Byla jsem ztracená a zklamaná. Trvalo mi roky pochopit, že jsem nikomu nic nedlužila. Že hudba má smysl jen tehdy, když jí věřím já.“

Dnes už to říká bez hořkosti. „Byla to moje škola dospívání. Dnes bych mladým zpěvákům řekla jediné: pište si vlastní písně. Jinak zůstanete jen interpret karaoke snů někoho jiného.“

O týmu, který se stal rodinou

Už osmnáct let tvoří trojici: Katarína, klavírista Dano Špiner a její manžel, který ji zároveň manažuje. „Je to zvláštní, ale funguje to. Na cestách jsme pořád spolu, takže musíme být sehraní i lidsky. Když jsme na turné, trávíme spolu celé dny – v autě, na pódiu, v penziónech. To se nedá hrát.“

S úsměvem přiznává, že občas žárlí. „Když Dano hraje s jinou zpěvačkou, posílám mu fotky a píšu: podívej, jak ses na ni hezky díval. Ale v já­dru je to láska a respekt. Bez té důvěry by naše hudba nevznikla.“

S manželem je pojí nejen práce, ale i vzájemné porozumění. „První roky jsem chtěla mít všechno pod kontrolou. Dnes mu naprosto věřím. Děláme to společně, sdílíme i rozpočet. Když se jede na koncert, bereme to jako malé rande.“

O dětech a dluhu, který nelze splatit

Katarína má dvě dcery. Když mluví o mateřství, její hlas ztiší. „První roky mám zahalené mlhou. Byla jsem psychicky i fyzicky vyčerpaná. Měla jsem pocit, že sleduji jejich dětství z vzdálenosti. Dnes cítím, že jim dlužím víc blízkosti. Snažím se to napravit, ale nevím, jestli ten dluh někdy splatím.“

Věří, že děti přebírají vnitřní nastavení rodičů. „Když se matka nenávidí, dítě to cítí. Když se má ráda, učí to i je. Proto je sebepřijetí důležité i pro ně. V tom se pořád učím.“

O tom, že cesta nekončí

Katarína dnes působí vyrovnaně, ale odmítá slovo „klid“. „Nemyslím si, že jsem v cíli. Mít se rád je nekonečný proces. Jsou dny, kdy se cítím silná, a jiné, kdy se mi nechce z postele. Ale už vím, že to přejde. To je velká úleva.“

Když mluví o budoucnosti, nepůsobí sentimentálně. „Chci dál tvořit, koncertovat, být s lidmi. Jednou bych chtěla napsat píseň tak pravdivou, jako byla Andělská od Zuzany Navarové. Takovou, která v sobě nese klid i odchod. To by bylo krásné.“

Rozhovor končí tichým úsměvem. Křehkost, o níž mluví, v ní není póza ani koncept. Je to způsob, jak žít. „Už se nebojím být zranitelná,“ říká naposledy. „Možná právě v tom je svoboda.“

Celý rozhovor najdete ZDE.

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli

Zdroj: Magnoli Universe

Článek vznikl s podporou AI.