Tento týden v neděli opět startuje program RESET ENERGIE. Přidejte se k nám a nastartujte svůj organismus.
Když se řekne stáří, většině z nás se vybaví šediny, brýle na čtení a paměť, která už není, co bývala. Jenže existuje skupina lidí, kteří tuhle představu obracejí vzhůru nohama. Jsou jim osmdesát a více, přesto si pamatují detaily stejně přesně jako jejich děti – nebo dokonce vnoučata. Tito výjimeční senioři dostali označení „superageři“ a jejich studiu se vědci věnují už čtvrt století.
Ukazuje se, že jejich výjimečnost nespočívá jen ve zdravém životním stylu nebo štěstí na geny. Výzkum odhaluje fascinující rozdíly v jejich mozku a zároveň i v povahových rysech. Proč se některé mozky brání stárnutí lépe než jiné? A můžeme se k nim přiblížit i my?
Kdo je vlastně superager?
Pojem superager vznikl na Northwestern University v Chicagu kolem roku 2000. Tehdy vědci začali sledovat seniory starší 80 let a testovali jejich paměť. Jeden z nejpoužívanějších testů je prostý: předčítá se seznam patnácti slov a po půlhodině se účastníci pokusí co nejvíce z nich zopakovat. Většina osmdesátníků si jich zapamatuje jen několik. Ale superager? Ten zvládne devět a více, což je výkon srovnatelný s lidmi o dekády mladšími.
Od té doby prošly výzkumem stovky takových osobností. Někteří z nich dokonce věnovali po smrti svůj mozek vědě, aby pomohli odhalit, v čem se jejich orgán odlišuje od běžné populace.
Společenskost jako společný jmenovatel
Co mají tito lidé společného? Překvapivě to není zdravá strava ani každodenní běhání, ačkoliv mnozí z nich žili aktivně. Jediným konzistentním rysem se ukázala být vysoká míra společenskosti. Superageři bývají otevření, družní, žijí naplno, často po svém a bez ohledu na společenské stereotypy o „klidném stáří“.
Vědci tento rys měří pomocí standardizovaných osobnostních dotazníků a zjišťují, že superageři vykazují vyšší skóre v oblasti sociální angažovanosti, nezávislosti a pozitivního přístupu k životu. Zdá se, že právě bohatý společenský život a zvědavost chrání jejich mozky před úbytkem paměťových schopností.
Mozek, který se neřídí věkem
Při detailním zkoumání mozků superagerů se ukazuje, že stárnou jinak než mozky jejich vrstevníků. Zde jsou klíčové rozdíly:
1. Silnější mozková kůra
S přibývajícím věkem většině lidí mozková kůra postupně řídne. To se podepisuje na paměti, koncentraci i schopnosti řešit problémy. U superagerů se však ukazuje, že řídnutí kůry je výrazně pomalejší, a to zejména v oblasti předního cingulárního kortexu. Tato část mozku souvisí s rozhodováním, motivací a sociálním chováním.
2. Speciální typ neuronů
Vědci v mozcích superagerů objevili vyšší množství tzv. von Economo neuronů. Tyto vzácné buňky jsou spojovány s intuicí, emocionálním vnímáním a sociálním chováním. U běžné populace jich s věkem ubývá, ale u superagerů se drží déle a ve větším počtu.
3. Zdravější buňky v hipokampu
Hipokampus je oblast mozku zodpovědná za paměť a orientaci. U superagerů se v entorhinální kůře našly neurony, které vypadají „mladě“ – jsou větší, plnější a zdravější než u lidí i o padesát let mladších.
4. Odolnost vůči Alzheimerově chorobě
Někteří superageři měli v mozku stejné patologické změny, jaké se objevují u Alzheimerovy choroby – amyloidové plaky a tau proteiny. Přesto se u nich neprojevila výrazná kognitivní porucha. Jiných se tato patologie dokonce vůbec nedotkla. To naznačuje, že mozek superagerů je vůči těmto změnám odolnější.
5. Nižší míra zánětu
V mozku se vyskytují i imunitní buňky zvané mikroglie. Ty mají chránit nervové buňky, ale při nadměrné aktivitě spouštějí zánět, který poškozuje mozek. U superagerů je jejich aktivita nižší, což může být dalším faktorem chránícím před úbytkem paměti.
Dlouhodobý výzkum
Studie probíhá více než 25 let a zahrnuje kolem 290 účastníků. Zhruba čtvrtina z nich se rozhodla věnovat svůj mozek vědě i po smrti. To umožňuje vědcům porovnávat výsledky testů za života s detailní analýzou tkáně po úmrtí.
Kombinace psychologických testů, moderního zobrazování mozku a mikroskopických studií dává výjimečně přesný obraz o tom, co dělá superagery odlišnými. Každý nový mozek přinesený do laboratoře znamená další dílek do skládačky, která může jednou pomoci všem.
Co si z toho můžeme odnést my?
Zda se někdo narodí jako superager, ovlivňuje bezpochyby genetika. Ale výzkum zároveň ukazuje, že životní styl a osobnostní nastavení hrají významnou roli. Zde jsou tři hlavní poselství:
Budoucnost výzkumu
Vědci doufají, že studium superagerů přinese nejen odpovědi na otázku, proč někteří lidé stárnou pomaleji, ale i praktické tipy pro prevenci demence a podporu zdravého stárnutí. Možná nikdy nezjistíme přesný recept, ale každé nové zjištění přibližuje možnost, že jednou bude více z nás prožívat stáří s pamětí čtyřicátníků.
Autor: David Seibert
Foto: Pexels.com
Zdroje
Kolik váhy injekce GLP-1 ve studiích vzaly, kolik lidí je nesneslo, co se děje se svaly a co s váhou po vysazení. Přehled studií bez reklamy a bez slibů.
Probouzíte se ve 3 ráno a přes den vláčí tělo za sebou? Kortizol po 45 mění tvar. Co funguje, co je marketing a kdy jít k lékaři.
Viscerální tuk po padesátce není jen kosmetický problém. Obvod pasu předpovídá úmrtnost lépe než váha. Co říkají data a jak se doma změřit.
Pět krevních testů, které ukážou stav metabolismu o pět až deset let dřív než diagnóza. Glukóza, HbA1c, TG/HDL, ALT a inzulin nalačno — s optimálními hodnotami.
Přerušovaný půst je jedno z nejvíc diskutovaných zdravotních témat posledního desetiletí. Knih jsou plné regály, podcastů hodiny záznamů. Co v české diskuzi téměř chybí?
Kodaň, podzim 2003. Bente Pedersen, lékařka a výzkumnice Rigshospitalet, drží v ruce zkumavku s krví. Před dvěma hodinami patřila krev běžci, který právě dokončil náročný trénink. V krvi je interleukin 6 — IL-6 — koncentrace stokrát nad klidovou hodnotou.
Stojíte v lékárně před regálem. Tři krabičky, deset slibů, a vy spíte hůř než před pěti lety. Padesátipětiletá žena bere do ruky melatonin, vedle leží hořčík „na klidný spánek", o polici výš ashwagandha s nápisem, který slibuje hluboký odpočinek.
Neděle večer po aktivním víkendu. Sobotní túra, hodiny práce na zahradě, nebo první pořádný trénink po delší pauze — nohy jsou těžké, ramena ztuhlá. Padnete na gauč s pocitem, že jste si to zasloužili, a s tichým očekáváním, že v pondělí ráno bude tělo jako nové.
Sedíte u rodinné večeře a držíte to už třetí týden. Ve všední dny nepijete, moučník necháváte být, po jídle jdete radši ven. Doma vám to jde skoro samo. A pak hostitelka nalévá, zastaví se u vašeho prázdného skla a s úsměvem dodá: „No tak, to si dneska nedáš ani skleničku?
Je půl třetí odpoledne a vy sedíte u stolu čtvrtou hodinu v kuse. Záda ztuhlá, šíje jako ze dřeva, myšlenky pomalejší než ráno. Po obědě přišel útlum, který znáte — a s ním tichý slib, že „dneska si po práci půjdete zacvičit".
Je večer a na displeji telefonu svítí 9 214 kroků. Skoro splněno, dnes to byl dobrý den. Chodíte každý den — se psem, do práce, na nákup. Trochu vás mrzí, že „to není žádný sport", je to jenom chození.
Se psem chodíte stejnou trasu kolem domu už léta, ráno na autobus a večer zpátky. Je to zvyk, ne rozhodnutí — nikdy jste o tom nepřemýšleli jako o tréninku. Když se vás kolegyně, která třikrát týdně běhá, zeptá, jestli taky sportujete, zaváháte.
Půl třetí ráno. Oči otevřené. Myšlenky se rozběhly dřív než vědomí stihlo říct ne. Padesátidvouletý muž se vzbudí bez zjevného důvodu. Žádný hluk, žádný rušivý sen. Jen najednou je vzhůru s pocitem, že ho čeká náročný den — přestože si večer myslel, že je v klidu.
Tři měsíce chodíte do posilovny přesně podle plánu — pondělí, středa, pátek, nic nevynecháváte. Přesto jste od druhé poloviny odpoledne unavení a večer dosednete na gauč s pocitem, že tělo je vypnuté, i v den, kdy jste cvičili.
Pondělní ráno v dubnu. Budík v sedm. Za oknem šedé nebe. Čtyřiapadesátiletá žena vstane, rozsvítí světlo v koupelně, udělá kávu a sedí nad telefonem třicet minut, než vyjde ven. Celý den pak zívá.
Kolem padesátky se dá cvičit roky a přemýšlet o svalech jenom jako o nástroji. Něco, co zvedne tašky z kufru auta, udrží rovná záda u počítače, umožní vyjít do třetího patra bez zadýchání.
Sklenka červeného k večeři. Druhá u filmu. Příjemné teplo, ramena povolí, oči těžknou. Usnete dřív než obvykle a s pocitem, že jste si konečně dali to, co tělo potřebuje. Pak se vzbudíte ve tři čtvrtě na čtyři.
Tři týdny fungovalo skoro všechno. Ranní pohyb, jídlo s dostatkem bílkovin, večerní rituál před spaním beze zbytečného světla z telefonu. Kalendář na ledničce má tři čisté řady odškrtnutých dní.
Je půl jedenácté večer. Ložnice vyvětraná, světla ztlumená, telefon odložený. A přesto ležíte a nejde to. Tělo je unavené, ale jako by neumělo přepnout do spánku. Většina lidí v takové chvíli hledá vinu v hlavě — ve starostech, v kávě po obědě, v tom, že „neumí vypnout".
Na jaře to vzal vážně. Po večeři začal chodit, upravil jídelníček, přihlásil se do posilovny. První dva týdny to šlo skoro samo — ráno se probudil s chutí a večer si tenisky obul bez přemýšlení.
