Každý věk má své démony. Jak se mění psychické potíže v průběhu života?

Někdy duše volá o pomoc tiše. Jindy řve a zastaví nás uprostřed dne jako panická ataka v tramvaji. A jindy je jen unavená, prázdná a bez jiskry. Duševní problémy nejsou výsadou žádného věku. Každé období má svou citlivost, svá slabá místa, svá rizika. Dětství, dospívání, dospělost i stáří – v každém z těchto období duše mluví jiným jazykem. A občas volá o pomoc.

Dětství: citlivost bez slov

Dítě nemusí říct „jsem úzkostné“. Ale může přestat jíst, začít se pomočovat nebo se zcela uzavřít. Psychické potíže v dětství se často schovávají za tělesné symptomy nebo problémové chování. Výzkumy Harvardovy univerzity potvrzují, že opakovaný stres v raném věku – tzv. toxický stres – mění doslova strukturu mozku. Nejčastěji se objevují poruchy pozornosti, úzkostné stavy, poruchy chování nebo poruchy autistického spektra. Podle UNICEF se celosvětově téměř 14 % dětí a dospívajících potýká s duševními problémy.

Roli hraje nejen genetika, ale i rodinné prostředí. Děti z domovů, kde chybí bezpečí a předvídatelnost, jsou výrazně ohroženější. A co je podceňováno? Dlouhodobá osamělost. Není potřeba trauma – stačí, když si dítě dlouhodobě připadá, že ho nikdo neposlouchá.

Dospívání: emoční exploze

Puberta přináší obrovský nápor na tělo i duši. Mozek se dramaticky mění, zejména oblasti zodpovědné za sebeovládání a plánování dospívají pomalu, zatímco emoční reakce jsou silné a rychlé. Není divu, že právě v tomto období přichází první výrazné úzkosti, deprese, poruchy příjmu potravy, sebepoškozování – a také panické ataky.

Panická ataka je jako náhlá bouře: bez varování, bez logiky. Srdce buší, ruce se třesou, dech nejde popadnout. Pocit, že člověk omdlí, zešílí nebo umírá. První ataka často končí na pohotovosti. A právě dospívající jsou na ně obzvlášť citliví. Podle amerického Národního institutu duševního zdraví se panická porucha nejčastěji rozvíjí mezi 15. a 25. rokem.

Tlak na výkon, na vzhled, na jedinečnost – plus nestálé přátelské vztahy a digitální svět bez odpočinku. To všechno je pro psychiku obrovská zátěž. A přitom právě v tomto věku často chybí stabilní dospělá osoba, která by uměla naslouchat bez hodnocení.

Dospělost: ticho mezi deadline a školkou

Mezi 30. a 50. rokem se duševní problémy schovávají pod pokličkou. Lidé se učí „fungovat“. Zvenčí vypadá vše v pořádku, ale uvnitř často bublá chronická únava, vyčerpání, neklid. Duševní poruchy v dospělosti nejčastěji zahrnují úzkostné poruchy, depresivní stavy, poruchy spánku, vyhoření nebo závislosti – často nenápadné, jako třeba únik do práce, do obrazovky nebo do alkoholu „na večer“.

Právě v tomto období se často objevují panické ataky – i u lidí, kteří „nikdy nic neměli“. Typický scénář: náročné období v práci, nedostatek spánku, tlak z více stran. A najednou nával hrůzy v kanceláři, v autě, v supermarketu. Strach, že se to bude opakovat, je sám o sobě další stresor – vede k vyhýbavému chování a někdy k omezení svobody pohybu.

Podle WHO se právě úzkostné poruchy a deprese stávají nejčastější příčinou pracovní neschopnosti v produktivním věku. A přitom by mnohdy stačilo začít o věcech mluvit dřív, než se duše zhroutí.

Střední věk: bilance a bezradnost

Mezi čtyřicátým a šedesátým rokem života dochází k tiché, ale zásadní změně. Vnější chaos se sice někdy zklidní, ale objeví se vnitřní prázdnota. Děti odcházejí, kariéra je vybudovaná, vztahy se mění – a s tím přichází otázky, které dlouho neměly prostor: Co vlastně chci? Co mi dává smysl? A co když už nic nového nezažiju?

Objevují se existenciální úzkosti, melancholie, někdy deprese. U žen navíc probíhá hormonální přestavba – perimenopauza přináší výkyvy nálad, úzkost, podrážděnost, poruchy spánku. A přesto se o psychice žen ve středním věku mluví velmi málo. Přitom právě teď potřebují nový typ opory: nikoli praktickou pomoc, ale prostor k sebevyjádření. Mnoho žen v tomto věku začíná chodit na terapii poprvé – ne proto, že by se zhroutily, ale protože se konečně chtějí setkat samy se sebou.

Stáří: ticho, které bolí

Stáří není automaticky psychicky bolavé, ale často bývá osamělé. Role mizí, tělo slábne, sociální kontakty řídnou. A duše začíná bilancovat. Pokud je bilance bolestná, nastupuje smutek, který může přejít v depresi – ale ta je často nediagnostikovaná, protože se mylně pokládá za „součást stáří“.

Mnoho seniorů trpí tichými úzkostmi – z bolesti, z nemocnice, ze smrti. A často nemají komu to říct. Podle Harvard Health je osamělost ve stáří spojena s vyšším rizikem úmrtí než kouření. A přesto je přehlížena. Přitom právě v tomto období mohou lidé zažít i překvapivý klid a smíření, pokud mají kolem sebe vztahy, které nerezaví. I stáří totiž může být duševně zralé, moudré a hluboké – ale jen tehdy, když není vyloučeno z rozhovoru.

Psychika se v průběhu života nemění proto, že bychom byli slabší nebo nemocnější. Mění se proto, že život má různé fáze. A v každé z nich potřebujeme jiný druh porozumění.

Detailně se tomuto tématu věnuje třeba nový podcast Paní Panika: ZDE

Zdroje:

• https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/mental-health-strengthening-our-response
• https://developingchild.harvard.edu/science/key-concepts/toxic-stress/
• https://www.nimh.nih.gov/health/statistics/any-anxiety-disorder
• https://jamanetwork.com/journals/jamapsychiatry/fullarticle/2781273
• https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/dusevni-onemocneni-prozije-v-cesku-rocne-kazdy-paty-clovek-vetsina-se-neleci-varuji-vedci-73161
• https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/182546

Autor: Tomáš Poucha

Foto zdroj: Pexels.com