Jsme my a naše děti z technologií hloupější?

11.10.2024

Události

Přinášíme nejsilnější myšlenky ze setkání s MUDr. Martinem Janem Stránským z posledního Magnoli setkání naživo ve Vnitroblocku.

Čáry v písku jsou symbolem hranic, které si klademe – pomyslných linií, jež definují, co je pro nás bezpečné, co jsme ochotni udělat, a co nás naopak drží zpátky. Překročit čáru v písku může znamenat riskovat neznámo, nebo odhalit nepříjemnou pravdu. V rozhovoru, který vedl MUDr. Martin Jan Stránský o vlivu digitálních technologií na lidský mozek, se čáry v písku často týkaly témat, o nichž mnozí raději nemluví. Strach z toho, kam nás technologie vedou, se prolíná celým rozhovorem a vytváří představu o hlubokých společenských i osobních dilematech, s nimiž se musíme vypořádat.

Závislost na technologiích – skrytá čára, kterou si málokdo uvědomuje

Dr. Stránský začíná svůj výklad provokativní otázkou: „Je tady někdo, kdo nemá mobil?“ Ticho, které po této otázce následovalo, bylo více než výmluvné. Mobilní telefon je dnes neoddělitelnou součástí našeho života. Stránský však pokračuje ještě dál: „A teď si představte, že po přednášce svůj telefon necháte tady na týden.“ Reakce publika? Smích. A přesto se Stránský zamýšlí nad tím, proč je pro nás myšlenka vzdát se telefonu tak absurdní. Odpověď je jednoduchá: jsme na nich závislí.

Digitální technologie, zejména mobilní telefony, nejsou jen nástrojem, který nám usnadňuje život. Staly se návykovou součástí naší existence. Stránský přirovnává používání telefonu k návykovým látkám, jako je heroin. Zní to extrémně? Možná. Ale když Stránský vysvětluje, že neurologické reakce mozku na telefon jsou velmi podobné reakcím na tvrdé drogy, najednou jeho tvrzení nabývá na vážnosti. Dopamin, chemická látka spojená s pocitem štěstí a odměny, je v mozku uvolňován pokaždé, když dostaneme zprávu, notifikaci nebo se podíváme na počet lajků na sociálních sítích. To nás motivuje, abychom se k těmto aktivitám stále vraceli, a vytváří závislost.

Sociální sítě – čára mezi realitou a iluzí

Jedna z největších čar, kterou digitální technologie kreslí, je ta, která odděluje realitu od virtuálního světa. Sociální sítě jsou fenoménem posledních 15 let a změnily způsob, jakým vnímáme svět kolem sebe. Stránský vysvětluje, že algoritmy na sociálních sítích nás uzavírají do bublin, kde vidíme jen to, co chceme vidět. Čím více trávíme času na Facebooku, Instagramu či TikToku, tím více se dostáváme do uzavřeného světa, kde nám algoritmy servírují obsah, který odpovídá našim zájmům a názorům. Tento filtr reality je nebezpečný, protože nás utvrzuje v našich předsudcích a iluzích. Přestáváme být vystaveni novým perspektivám a rozdílným názorům, což vede k polarizaci společnosti.

Stránský upozorňuje na to, že tento fenomén má přímý vliv na naše duševní zdraví. Čím více času trávíme ve virtuálním světě, tím více se zvyšuje pravděpodobnost, že budeme trpět úzkostí nebo depresemi. „Nikdy v historii lidstvo netrpělo úzkostí a depresí tak moc jako dnes,“ říká Stránský a odkazuje na studie, které tento trend potvrzují. Tyto psychické problémy jsou často způsobeny právě neustálým porovnáváním se s ostatními na sociálních sítích, kde vidíme pouze „dokonalé“ životy a zapomínáme, že jde o pečlivě vybrané a zidealizované verze reality.

Digitální technologie jako katalyzátor společenské krize

Další čárou, kterou Stránský identifikuje, je ta mezi technologickým pokrokem a biologickou podstatou člověka. Digitální technologie se za posledních 15 let vyvinuly rychleji než kdykoli v minulosti, zatímco náš mozek zůstává evolučně na úrovni paleolitických emocí. To vytváří hlubokou disonanci mezi tím, co od technologií očekáváme, a tím, jak jsme biologicky schopni tyto technologie zpracovat. Stránský hovoří o tom, že technologie mění nejen naše chování, ale i samotnou strukturu našeho mozku. Lidský mozek se během stovek tisíc let vyvíjel v relativně stabilním prostředí, kde si postupně budoval schopnosti pro přežití, řešení problémů a sociální interakci. Moderní technologie však tento přirozený vývoj narušily.

Jedním z klíčových momentů rozhovoru je Stránského přirovnání mobilních telefonů k „digitálnímu heroinu“. Zatímco heroin a jiné drogy přímo ovlivňují specifické oblasti mozku, které jsou spojeny s odměnou, mobilní telefony mají podobný účinek prostřednictvím uvolňování dopaminu. Stránský vysvětluje, že každé zvednutí telefonu, každý pohled na obrazovku a každá interakce na sociálních sítích zvyšuje hladinu dopaminu v mozku. To nás motivuje k tomu, abychom tuto činnost opakovali znovu a znovu.

Neurologický mechanismus, který stojí za touto závislostí, je jednoduchý: každá notifikace, každá zpráva nebo nový obsah na sociálních sítích přináší malou odměnu ve formě dopaminu, a tím nás udržuje v neustálém cyklu očekávání a odměn. Tento proces je tak silný, že může vést k podobným změnám v mozku jako při užívání tvrdých drog. Stránský upozorňuje, že studie ukazují, že děti, které tráví příliš mnoho času na mobilních telefonech a tabletech, vykazují výrazné zhoršení kognitivních schopností, zejména v oblasti soustředění, řešení problémů a kritického myšlení.

Dopad na mezilidské vztahy

Jednou z dalších čar, kterou se technologie podepisují do našeho života, je ztráta hlubších mezilidských vztahů a schopnosti komunikace. Stránský poukazuje na to, že technologie nás atomizují – oddělují nás od přímého kontaktu a vytvářejí iluzi, že jsme neustále spojeni s ostatními, i když ve skutečnosti žijeme ve stále izolovanějším světě. Tento problém se obzvlášť týká mladší generace, která vyrůstá v prostředí, kde je digitální interakce často upřednostňována před osobními vztahy.

Sociální interakce, která se odehrává prostřednictvím obrazovek, není biologicky přirozená. Lidé jsou biologicky nastaveni na to, aby komunikovali tváří v tvář, pomocí řeči těla, tónu hlasu a dalších neverbálních signálů, které hrají klíčovou roli v tom, jak vnímáme a reagujeme na ostatní. Technologie tento proces narušují a způsobují, že se odcizujeme nejen druhým lidem, ale i sobě samým.

Stránský upozorňuje na to, že tento fenomén není jen teoretický, ale má skutečné dopady na psychiku lidí. Mnozí lidé, zejména děti a dospívající, tráví hodiny denně na sociálních sítích, kde si vytvářejí nereálné představy o tom, jak by jejich život měl vypadat. Výsledkem je, že se cítí méně spokojení se svým vlastním životem a trpí úzkostí, depresemi a nízkým sebevědomím.

Manipulace a dezinformace – technologie jako nástroj kontroly

Další čárou, kterou Stránský identifikuje, je vliv algoritmů a umělé inteligence na to, jak vnímáme svět. Algoritmy na sociálních sítích jsou navrženy tak, aby nás co nejdéle udržely zapojené. Čím více času trávíme na určité platformě, tím více dat o nás algoritmy sbírají, a tím přesněji mohou přizpůsobovat obsah, který nám bude zobrazován. Jak Stránský vysvětluje, algoritmy využívají naši psychologii k tomu, aby nás manipulovaly. Zvyšují naši angažovanost pomocí personalizovaného obsahu a posilují naše již existující názory, což vede k tomu, že postupně ztrácíme kontakt s objektivní realitou.

„Počítače a sociální sítě přesně vědí, co děláte,“ varuje Stránský. Tato neustálá kontrola a monitorování nás uzavírá do světa, kde se stále více vzdalujeme od kritického myšlení a schopnosti objektivně posoudit, co se kolem nás děje. Tento fenomén není jen otázkou technologií, ale přímo zasahuje do našich životů a společnosti. Stránský připomíná, že dezinformace a polarizace společnosti jsou dnes přímo spojeny s tím, jak jsou sociální sítě navrženy.

Manipulativní algoritmy, které řídí náš online zážitek, fungují na základě stejných principů, jaké využívají reklamy. Tím, že nám neustále ukazují obsah, který posiluje naše zájmy a názory, nám algoritmy vytvářejí iluzi, že svět kolem nás je takový, jaký jej vidíme na sociálních sítích. Tento omezený pohled nejen že uzavírá naši mysl, ale vede i k tomu, že si přestáváme uvědomovat, jak hluboce jsou naše vnímání reality manipulována.

Generace ztracených dovedností

Jedním z nejznepokojivějších aspektů, o kterých Stránský hovoří, je dopad technologií na vývoj dětí. „Děti, které tráví většinu času před obrazovkami, ztrácejí schopnost kriticky myslet, analyzovat, a dokonce správně komunikovat,“ říká. Studie ukazují, že děti dnes tráví průměrně 5–7 hodin denně na mobilních zařízeních. Tento čas strávený před obrazovkami má přímý vliv na rozvoj jejich mozku, zejména v oblastech souvisejících s jazykem, komunikací a schopností řešit problémy.

Stránský vysvětluje, že mozek dětí se vyvíjí skrze opakování určitých činností. Když dítě tráví hodiny denně na mobilu, namísto aby komunikovalo s rodiči, hrálo si venku nebo četlo knihu, vytváří si trvalé neurologické spoje, které odpovídají těmto aktivitám. Mozek si tedy postupně „zvyká“ na jednoduché a rychlé podněty, jakými jsou notifikace a rychlá vizuální zábava. Dlouhodobé myšlení, hluboká soustředěnost a schopnost řešit složité problémy se postupně vytrácejí.

Výsledkem je generace, která postrádá základní dovednosti, které byly dříve považovány za samozřejmé. Stránský varuje, že tato „digitální negramotnost“ může mít vážné důsledky nejen pro jednotlivce, ale i pro celou společnost. Děti, které nedokážou řešit problémy a soustředit se na dlouhodobé cíle, budou mít v budoucnu problémy v pracovním i osobním životě.

Rodiče na křižovatce

„Největším viníkem jsou rodiče,“ říká Stránský bez okolků. Je to tvrdé tvrzení, ale přináší zásadní poselství. Rodiče často dávají dětem mobilní telefony, protože chtějí mít klid, nebo proto, že „každé dítě ve třídě už má telefon“. Stránský však varuje, že právě rodiče mají zodpovědnost za to, jak technologie ovlivňují vývoj jejich dětí. „Rodiče by měli být ti, kdo nastaví hranice a pravidla, nikoli technologie,“ dodává.

To, co Stránský zdůrazňuje, je, že digitální technologie nejsou pouze nástroje, které nám usnadňují život. Jsou to mocné nástroje, které mají přímý vliv na naše duševní zdraví a schopnost fungovat v reálném světě. Rodiče, kteří dovolí dětem neomezený přístup k telefonům a sociálním sítím, jim vlastně škodí. Místo aby děti rozvíjely své sociální a kognitivní dovednosti prostřednictvím skutečné interakce s okolím, jsou vystaveny virtuálním světům, které jim brání v tom, aby si vyvinuly důležité schopnosti pro život.

Stránský navrhuje rodičům jednoduché řešení: omezit čas, který děti tráví na telefonech. Vezměte je ven, nechte je objevovat skutečný svět. „Nechte je zažít nudu, frustraci, radost z vítězství a prohry ve skutečných hrách,“ říká Stránský. Poukazuje na to, že právě tyto zkušenosti jsou nezbytné pro zdravý vývoj dítěte a pro jeho schopnost čelit výzvám, které mu život přinese.

Ještě je naděje – jak překročit čáry v písku

Přestože rozhovor mnohdy působí pesimisticky, Stránský neskončí u apokalyptických scénářů. „Jsou cesty, jak se z toho dostat,“ říká. Klíčovým krokem je uvědomění si problému a ochota změnit své návyky. První krok může být jednoduchý: zkuste odložit telefon na jeden den. Zkuste strávit víkend bez toho, aniž byste se podívali na sociální sítě. Tímto krokem můžete začít pomalu přehodnocovat, jak velký vliv technologie na váš život mají.

Dále Stránský doporučuje mluvit o problému. Diskutujte s přáteli, rodinou a kolegy o tom, jak technologie ovlivňují váš život. Mluvte o tom, jaké negativní dopady cítíte na své duševní zdraví, vztahy nebo pracovní výkon. „Když o tom mluvíme, začínáme si uvědomovat, jak hluboko tento problém sahá,“ říká Stránský.

Dalším krokem je vyhledávání podpory. Pokud se cítíte, že technologie přebírají kontrolu nad vaším životem, neváhejte vyhledat odborníka. Psychologové a terapeuti dnes nabízejí pomoc lidem, kteří bojují s digitální závislostí. Stejně jako u jiných závislostí je prvním krokem uvědomění si problému a hledání pomoci.

Které čáry v písku překročíte vy?

Málokterá akce Magnoli způsobila takový rozruch. Ano, jsme si vědomí a pan doktor to také na konci přiznal – byl hodně extrémní, aby byla evidentní naléhavost tématu i vyznění. Co je pro Vás to nejtěžší? Jak to zvládáte? Jaké jsou vaše čáry v písku?

Budeme se těšit na ty další čáry. Příště to bude Honza Vojtko - více informací je ZDE

Autor: Tomáš Poucha