Josef Formánek: O cestě, která začala rozchodem a skončila klidem

Když spisovatel a cestovatel Josef Formánek mluví o svém životě, je v tom klid, pokora i humor. Přitom právě jeho život byl dlouhá léta spíš bouřlivým sledem událostí než vyrovnanou řekou. Založil legendární časopis Koktejl, napsal deset knih, z nichž dvě byly zfilmovány, několikrát se ocitl na hraně, propadl alkoholu a zase se z něj zvedl. Teď, před vydáním své desáté knihy, mluví o lásce, naději a o cestě, která ho zavedla až k moři a především – k sobě samému.

Cesta ze tmy

Nová Formánkova kniha se rodila z rozchodu. „Moje žena mi jednoho dne řekla, že se chce rozejít.“ říká. Sedl si v noci ke kamnům, otevřel Bibli a zaslechl hlas ze srdce, který mu řekl: „Jsi žebrák ve vlastním domě. Vydej se na cestu do Jeruzaléma, jdi pěšky, pluj lodí a napiš knihu o lásce.“

A tak šel. Tři měsíce a tři dny pěšky přes Evropu – z české chalupy až k moři, dál do Asissi, původně s cílem dojít až do Jeruzaléma. „Nakonec jsem kvůli válce musel cestu zkrátit, ale ta zkušenost byla zásadní. Uvědomil jsem si, jakou svobodu tady máme. Že mohu jít napříč Evropou, aniž by mě jediný policista zastavil,“ říká. Kniha, která z této pouti vznikla, je podle něj o lásce, o víře i o naději, že ztráta může být začátkem.

Když se narodí nová naděje

Poutník z jeho knihy je zamilovaný muž. Formánek se s úsměvem přiznává, že i jemu se do života vrátila láska. „Neplánoval jsem to. Měl jsem jen táhlý smutek, říkal jsem si, že už se do žádného vztahu nepustím. A pak přišlo něco nového – a s tím i narození mé čtvrté dcery.“

Mluví o tom s něhou, která se u něj mísí s upřímností. „Vždycky jsem u porodu brečel. Jsem plačka. A když se narodila nejmladší dcera, bylo to stejně silné jako poprvé.“ Jeho čtyři děti, které má se třemi ženami, prý spolu vycházejí dobře. „Vidím, že se mají rádi. To je pro mě dar.“

O klidu, který není dovolená

Formánkův život působí zvenku jako soubor extrémů – expedice, alkohol, léčebna, úspěchy i pády. Přesto dnes mluví hlavně o klidu. „Najít klid neznamená jet na dovolenou. To je často jen útěk. Skutečný klid je, když sedím doma, nikam nemusím a cítím vděčnost. Že to všechno, i s bolestí, dává smysl.“

Klid podle něj přichází s přijetím. „Řeknu si: dopadne to, jak to dopadne. Když to tak vezmu, najednou necítím tlak. Život se skládá z maličkostí – z dobré kávy, z rozhovoru s dětmi, z obyčejné radosti, že jsem.“

Alkohol, bolest a psaní

Na otázku, jestli píše, aby přežil, odpovídá: „Píšu, protože nic jiného neumím. Psaní je pro mě uklízení šuplíků v duši. Když příběh dopíšu, uzavřu ho a už se k němu nevracím.“

O svém alkoholismu mluví bez studu. „Bylo to veřejné, napsal jsem o tom, natočili o tom film. Když o tom mluvím, nemám potřebu se skrývat. Abstinuji, ale není to nálepka. Prostě žiju dál.“ Na myšlenku, že všechno zlé je pro něco dobré, přikyvuje: „Souhlasím. Nechtěl bych nic ze svého života měnit. Všechno mělo smysl, i když to bolelo.“

Laskavost s hranicemi

Z cesty pěšky přes Evropu si přivezl i novou zkušenost s lidmi. „Dřív jsem hlásal, že člověk má být hlavně laskavý. A pořád si to myslím, ale s jednou podmínkou – laskavost musí mít hranice. Musíš být laskavý i sám k sobě.“

Zjistil, že i nejmenší projevy laskavosti mohou měnit dny. „Někdy stačí, že se na vás někdo na ulici usměje. Ta paní ani netuší, že vám tím vylepšila celý den. To je to, co svět potřebuje – obyčejnou vlídnost.“

Víra jako přátelství s neviditelným

Formánek se nikdy netajil vírou, ale odmítá ji vnucovat. „Já nepotřebuju stát u dveří a přesvědčovat. Ale věřím, protože jsem to zažil. Jednou v noci na mě promluvil Bůh. Lékaři tomu říkali halucinace, já vím, že to bylo skutečné. Od té chvíle mám pocit, že za mnou stojí neviditelný přítel.“

Víra pro něj není útěk ani berlička. „Není to náhrada za alkohol, jak někteří říkají. Je to poznání, že všechno má smysl. I bolest, i ztráta, i to, že se člověk bojí. Strach s vírou nezmizí, ale promění se v klid.“

Když vzpomíná na přechod Alp, kde ho s přáteli zastihla bouře, vypráví: „Bylo to nebezpečné, blesky kolem, hlubina pod námi. A já jsem si říkal: ‚Je to v tvých rukách, Pane.‘ Cítil jsem klid uprostřed strachu. Takový klid, jaký jsem nikdy předtím nepoznal.“

Co říct dětem o smyslu života

Dnes je Josef Formánek čtyřnásobným otcem a dědečkem. O víře i o životě mluví i se svým devítiletým synem. „Říkám mu, že život je jako Minecraft – můžeš si ho sám postavit. Rozhoduješ, koho do něj pustíš, čemu se budeš věnovat. A hlavně, že je dobré být hodný člověk, protože pak nemáš výčitky.“

Největší bolest podle něj nejsou cizí křivdy, ale vlastní výčitky. „Když jsem pil, dělal jsem věci, za které jsem se styděl. A výčitky mě ničily víc než křik kohokoliv jiného. Proto se snažím žít tak, abych si nemusel nic vyčítat.“

O svobodě a snech

Svobodu chápe jednoduše: „Dělat si, co chceš. Ne co se má, ale co doopravdy chceš. Já můžu psát, cestovat, odjet, kdykoli chci. To je moje svoboda.“

A sny? „Kdysi jsem jich měl spoustu. Založit časopis, napsat knihy, vidět svět. Všechno se splnilo. Dnes už nemám sny, jen vděčnost. Možná poslední sen, který jsem si splnil, bylo létání. Měl jsem vždycky lítací sny, ale bál jsem se výšek. Pak mě jeden kamarád vzal na paraglide a bylo to jako být ptákem. Když přistanu, směju se jako blázen. To je čistá radost.“

O společnosti a zodpovědnosti

Na otázku, co si myslí o dnešní době, odpovídá bez moralizování: „Každý si může vybrat, jaký svět si postaví. Můžu pustit do svého života jen to, co tam chci mít. Můžu se rozhodnout, že nebudu žít v tlaku sociálních sítí, že nebudu pít, že se nebudu trápit tím, co nemůžu změnit.“

Zkušenost s alkoholem a s cestou ho prý naučila, že nic není samozřejmé. „Všechno, co máš, můžeš ztratit. Ale když se zvedneš, tak se vlastně nic nestalo. Život jde dál. A i když je někdy těžký, stojí za to

Josef Formánek dnes působí klidně, vyrovnaně a s nadhledem člověka, který si prošel vším, co mohl. Sám říká, že největší lekce, kterou dostal, byla prostá: „Všechno má svůj čas. A ten klid, který hledáme celý život, není někde daleko. Je tady – když se na chvíli zastavíme a přestaneme bojovat s tím, co je.“

Celý rozhovor najdete ZDE.

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli

Zdroj: Magnoli Universe

Článek vznikl s podporou AI.