Jak vlastně vypadá duševně zdravý člověk?

Řekli byste si, že to bude jasné. Duševně zdravý člověk? To je přece ten, kdo není na antidepresivech, nepropadá panice, nemá deprese, zvládá práci, vztahy, povinnosti a ještě si stíhá užít víkend. Možná občas chodí na jógu, umí naslouchat a směje se na fotkách. Hotovo.

Ale tak jednoduché to není. Ve skutečnosti nás většina má o duševním zdraví docela zkreslené představy – a to hlavně kvůli tomu, jak se o něm desítky let mluvilo a psalo. Celý svět ho totiž dlouho chápal překvapivě zúženě.

Mýtus „mentálního zdraví“: když „zdraví“ znamená „nic ti není“

Slovo mentální zdraví se používá pořád. Máme dny duševního zdraví, programy ve firmách, školy ho zmiňují v osnovách. Jenže zamysleli jste se někdy nad tím, co to vlastně znamená?

V tradičním medicínském modelu – který ovládl i psychologii a psychiatrii – bylo duševní zdraví definováno jako nepřítomnost nemoci. Nemáte úzkostnou poruchu, nemáte depresi, nejste závislí? Výborně. V diagnostickém manuálu DSM to znamená, že prostě „nemáte diagnózu“. Takový čistý štítek, jenže… nic víc.

Tahle definice byla už v 70. letech zpochybněna. Ukázalo se, že chybí základní věc: pozitivní vymezení zdraví. Když se mluví jen o tom, co zdraví není, nikdy se vlastně nedozvíme, co to je.

Navíc se mluvilo o mentálním zdraví, tedy o zdraví myšlení. Jenže my nejsme jen hlava – jsme také emoce, tělo, chování, vztahy, biologie. A právě proto je vhodnější mluvit o psychologickém zdraví, které zahrnuje celou tuhle komplexní, lidskou mozaiku. A dovoluje nám skutečně zkoumat, jak vlastně vypadá člověk, který je na „pozitivní straně spektra“.

Od „osvobození“ ke „sebeaktualizaci“: Maslowova cesta vzhůru

Na přelomu 50. a 60. let se psychologie začala pomalu vzpírat dvěma dominantním proudům: Freudově psychoanalýze (kde jsme otroky svých pudů) a behaviorismu (kde jsme reakční stroje). Začala se formovat tzv. Třetí síla – humanistická psychologie.

Jednou z jejích klíčových postav byl Abraham Maslow. Už v roce 1954 prohlašoval, že lidé by měli od života očekávat víc než jen „svobodu od paralyzující úzkosti“. A taky víc než jen přežívání bez bolesti.

Maslow věřil, že každý člověk má vrozenou vnitřní přirozenost – ale zároveň svobodu volby, a tedy odpovědnost za to, kým se stane. Skutečný člověk je podle něj svým vlastním tvůrcem.

Tím se lišil od Freuda i Skinnera. Zdravý vývoj osobnosti je podle Maslowa dán uspokojováním vrozených potřeb – od těch základních (jídlo, bezpečí, láska, uznání) až po ty nejvyšší: seberealizaci, neboli schopnost stát se tím, kým opravdu jsme.

Psychicky zdravý člověk je tedy podle něj ten, kdo:

• směřuje k autentickému já,
• dosahuje „jednoty osobnosti“ a
• žije v souladu se svou přirozeností.

Takový člověk je introspektivní, pravdivý, morální, tvořivý, citlivý vůči realitě i lidem kolem sebe. Nehledá jen přežití, ale smysl a pravdu.

A pokud člověk v tomhle růstu zaostává, nejde jen o „neúspěch“ – Maslow mluví o celkové nemoci osobnosti. Je to silné, ale výstižné.

Úzkost jako palivo pro život: Rollo May a realističtější verze zdraví

Maslowova představa o seberealizovaných jedincích byla krásná – ale pro mnohé až příliš ideální. Jaksi se v ní ztrácela každodenní realita. Stres. Strach. Úzkost.

Proto přišel v roce 1977 Rollo May se svým dílem The Meaning of Anxiety (Smysl úzkosti) a obrátil celou debatu jiným směrem. Řekl: Úzkost není problém. Je to životní síla.

Podle něj právě úzkost – pokud s ní naložíme správně – přináší napětí, tvořivost a růst. Je to důkaz, že žijeme vědomě. Strach a nejistota nejsou selhání, ale příležitosti ke změně. Věřil, že: „Kuráž nespočívá v absenci strachu a úzkosti, ale ve schopnosti jít vpřed, i když se bojíme.“

Právě konfrontací s úzkostí se stáváme silnějšími. Ne tím, že ji potlačíme, ale tím, že jí čelíme. V tomto zápase – často neviditelném, vnitřním – se rodí psychická odolnost i zdraví.

Zdravý člověk tedy není ten, kdo úzkost nikdy nezažije, ale ten, kdo se i navzdory ní rozhodne žít naplno. Hledat smysl. Přijmout výzvu života.

Měřitelné štěstí a vnitřní koherence

Zatímco May a Maslow nabízeli hluboké filozofické koncepty, věda se snažila jít i cestou dat. A tak vznikly výzkumy, které se pokusily měřit psychické zdraví v běžné populaci.

Již v 50. letech mluvil lékař Hans Selye o stresu jako o „opotřebení těla“, které vzniká vyčerpáním adaptační energie. Pozdější studie potvrdily, že lidé, kteří prožívají méně distresu, skutečně častěji nepotřebují lékařskou péči.

A výzkumníci z Rand Corporation později vytvořili jednoduchý model, který ukázal, že psychologicky zdravý člověk je ten, kdo:

• se častěji cítí klidný, šťastný a mírumilovný,
• než aby byl často nervózní, skleslý nebo „na dně“.

Jednoduché? Ano. Povrchní? Ne nutně. Tato rovnováha emocí je překvapivě silný prediktor zdraví, kvality života i spokojenosti.

Jenže pořád tu chyběla odpověď: Jak se k tomu stavu vlastně dopracovat?

Další revoluce v pohledu

Odpověď přišla až od izraelského sociologa Aarona Antonovského, který se zabýval přeživšími holokaustu. Neptal se, proč lidé onemocní (patogeneze), ale jak si i navzdory extrémnímu traumatu dokážou zachovat zdraví a sílu (salutogeneze).

Zjistil, že nejdůležitějším faktorem je tzv. Pocit Koherence – tedy hluboký vnitřní postoj k životu, který se skládá ze tří pilířů:

1. Srozumitelnost – život dává smysl, je čitelný, není jen chaos.
2. Zvladatelnost – mám pocit, že situace zvládnu, nebo že znám někoho, kdo mi pomůže.
3. Smysluplnost – to, co prožívám, má hodnotu, stojí to za námahu.

A to je klíč. Antonovsky ukázal, že i v těch nejhorších podmínkách může člověk přežít a rozkvést, pokud věří, že to celé má nějaký význam.

Koherence není o tom, že je život snadný. Ale o tom, že se v něm neztratíme.

Ohlédnutí a inspirace

Téma pozitivního psychologického zdraví je jako skrytý podtext v našich životech – není tolik vidět, ale neustále zní v pozadí.

Ve věku, kdy se lidé ohlížejí, bilancují, odcházejí z práce, mění role ve vztazích nebo zůstávají sami se sebou, nabývá na významu.

Psychicky zdravý člověk po padesátce nevede život bez stresu a pochybností. Ale ví, kdo je. Umí čelit strachu. Hledá smysl. Umí říct: „Ne vždy je to snadné, ale většinu času se cítím dobře. Klidně. Naplněně.“

Možná že, jak říká Thoreau, „masa lidí vede život tichého zoufalství“. Ale možná také masa psychicky zdravých lidí vede život, který je tichý, smysluplný, klidný – a hluboce naplňující. A to je ten nejlepší cíl, který si můžeme dát.

Autor: Tomáš Poucha, David Seibert

Foto: pexels.com

Zdroje:

https://iai.tv/articles/everything-you-know-about-happiness-is-wrong-auid-1763

https://en.wikipedia.org/wiki/Sense_of_coherence

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC1695733/

https://www.apa.org/news/press/releases/stress

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK435861/