Petra Horáková Krištofová: Z civilu do boje aneb Jak se podnikatelka stala vojákyní
Proč si obout kanady a obléct uniformu ve čtyřiceti? Poslechněte si inspirativní podcast s nekonvenční ženou!
Jak poznat, kdy je příběh hotový? Dokumentaristka Helena Třeštíková by na to odpověděla jednoduše: „Když končí smlouva.“ Jenže jak sama přiznává, žádný časosběrný dokument ve skutečnosti nikdy nekončí. Životy protagonistů běží dál. A právě to dělá její tvorbu tak výjimečnou. V podcastu Magnoly Universe mluvila nejen o svých filmech, ale i o rodině, studentech, vstupu do politiky nebo o tom, co se změní, když se dokumentaristka stane babičkou.
Časosběr jako způsob života
Na otázku, co ji i po desítkách let dokumentování na lidech pořád překvapuje, odpovídá s lehkostí a samozřejmostí: „Všechno.“ Přestože je známá svým trpělivým pozorováním, žádný příběh podle ní nikdy neběží podle očekávání. „Dokument vás vždycky nějak dostane. Každé natáčení je nové, i když už člověka znáte. I po letech vás něčím překvapí.“
Časosběrné natáčení je náročné – finančně, psychicky i produkčně. „Často je konec dán smluvně – víte, že do určitého roku musíte film dotočit. Tak se ho snažíte v tu chvíli i nějak zakončit. Ale u těchto projektů stejně nikdy nemáte pocit, že je to skutečně finále. Život běží dál a žádné ‘konec’ vlastně neexistuje.“
Příkladem je Katka – dokumentární film, který měl původně sledovat ženy, jež se zbavují závislosti na drogách. Hlavní protagonistka Katka měla být jen jednou z více postav. Postupem času ale zůstala jediná. A její příběh šel jiným směrem, než by si kdokoliv přál. „Nikdy jsem nechtěla točit beznadějný film. Jenže ona vypadala, že je na dobré cestě. A pak najednou nebyla. Zůstala v tom, co ničí všechno. A my to jen zaznamenali.“
Třeštíková čelila za tento film kritice. Dokonce i vlastní studenti jí vyčetli, že „se patlá v lidském neštěstí“. Sama ale tvrdí: „Na začátku nevíte, jak se příběh vyvine. A nemůžete ho vést tam, kam chcete. Můžete být jen svědek.“ Film Katkase dnes promítá na školách a sám život ukázal, že má silný dopad – i když není snadné se na něj dívat.
Rodina, která tvoří
Do rozhovoru přirozeně vplula i osobní rovina. Manžel Michael Třeštík je architekt a spisovatel. Jejich společný vztah funguje přes čtyřicet let. „Měla jsem štěstí. Oba jsme z rodin, kde byly ženy aktivní. Moje máma pracovala jako výtvarnice, Michalova byla učitelka. Nikdy jsme neřešili, kdo má víc času na domácnost.“
Syn Tomáš Třeštík je dokumentarista a fotograf. Dcera Hana Třeštíková se věnuje médiím i veřejnému prostoru. A právě její nedávná kniha o cestě k mateřství po čtyřicítce byla tématem, které v rozhovoru silně rezonovalo. „Tu knihu jsme s manželem dostali až hotovou. Dozvěděla jsem se z ní spoustu věcí, které jsem do té doby nevěděla. Byla to silná cesta a obdivuju ji, že o tom tak otevřeně mluvila.“
Helena Třeštíková dnes má tři vnoučata. A i když je babičkou, nikdy neuvažovala o tom, že by je natáčela. „Ne. Ani děti jsem netočila. Neměla jsem na to sílu. To je prostě moc blízko.“
Studenti, kam se podíváš
Na FAMU učí více než 20 let. A podle svých slov má dnes k mladým lidem velký respekt – i když vnímá, že některé věci se mění. „Dnes mají studenti techniku k dispozici kdykoliv. Točí na foťáky, mobily, mají neomezené množství materiálu. Ale paradoxně to může být problém. Natočí strašně moc a pak se v tom utopí. My jsme měli pět hodin materiálu na patnáctiminutový film – a tak jsme museli hodně přemýšlet dopředu.“
Vede studenty k tomu, aby si hledali vlastní způsob tvorby. „Já jim říkám, jak to dělám já. Ale taky jim říkám, že to nemají kopírovat. Dokument má mnoho podob – a každý musí najít tu svou.“
Někdy se stane, že ji studentská práce překvapí. Vyrazí dech? „To je silné slovo. Ale určitě se objevují velmi dobré filmy. Jen člověk většinou ví dopředu, co zhruba čekat, protože s těmi studenty o projektech mluvíme.“
A jak se za ty roky studenti proměnili? „Mají jiné možnosti, jinou zkušenost, jiný jazyk. Ale hledají to samé – kdo jsou a jak o tom vyprávět filmem.“
Krátká epizoda jménem politika
Jedním z nejzajímavějších momentů rozhovoru je vzpomínka na období, kdy se na 17 dní stala ministryní kultury. Bylo to v roce 2007, během složitých politických tahanic kolem vlády Mirka Topolánka. „Myslela jsem si, že na půl roku to zvládnu. Udělám něco pro film, pomůžu s financováním, které se roky řešilo.“ Jenže rychle narazila.
Zásadní zlom nastal, když jí premiér oznámil jméno náměstka, který byl součástí politického obchodu. „Ten člověk měl podle mě špatnou minulost. Řekla jsem, že s ním dělat nebudu. A tak jsem odešla já.“
Byla to bolestivá zkušenost. „Dva dny jsem se schovávala doma. Měla jsem pocit, že jsem si udělala ostudu. Pak jsem šla tramvají a jedna paní mi řekla: To jste udělala dobře. Bylo to, jako když mi spadne kámen ze srdce.“
Dnes se na politiku dívá s odstupem. A kriticky. „Dnes převažuje populismus. Politici neslibují to, co chtějí prosadit, ale to, co lidi chtějí slyšet. Nezáleží na tom, jestli to má smysl, nebo co to bude stát. Chybí mi hodnoty.“
Čas jako hlavní postava
Celý rozhovor rámuje jedno velké téma: čas. Je přítomen ve všech dokumentech, ale i v přístupu k rodině, studentům, společnosti. „Vždycky jsem chtěla zachytit, co žijeme – tady a teď. Ukázat reálný život, jak opravdu vypadal, ne fabulaci. Proto časosběr. Proto empatie.“
Čas proměňuje lidi, vztahy i společnost. A když se Třeštíkové moderátor zeptá, co stojí za to sledovat celý život, odpoví bez váhání: „Život. Jak ho žijeme. A jak se proměňujeme. Každý z nás je příběh. Jen je potřeba být dost trpělivý, aby ho člověk uviděl celý.“
CELÝ ROZHOVOR NAJDETE ZDE
Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha
Foto: archiv Magnoli
Zdroj: Magnoli Universe
Článek vznikl s podporou AI.